Biblický model duchovního vedení

SILNÝ PŘIROZENÝ VEDOUCÍ

Kvalifikované vedení je velice žádoucím "zbožím" takřka v každé oblasti naší současné společnosti. V přehledu priorit obchodních společností zaujímají zvláštní místo kvality vedoucích, a tyto společnosti jsou ochotné zaplatit vysokou cenu za získání nebo vycvičení vedoucích, kteří odpovídají uvedeným kvalitám.

Možná mnozí vyhledávaní vedoucí jsou těmi, kdo jsou nazýváni "silnými přirozenými vedoucími" (SPV) - muži a ženy, jimž jsou vlastní následující charakteristiky:

Jsou vizionáři - stále hledí kupředu.
Jsou energičtí a orientují se na akci - vždy v pohybu. Když se jedná o děti, říkáme hyperaktivní.
Jsou odvážní - nikdy nepostrádají "kuráž" k tomu, říci co si myslí.
Mají tendenci být orientováni na úkol nebo na cíl více než na lidi, vidí lidi jako nástroj k dosažení svých cílů.
Mají tendence k tomu být paternalističtí - velký ochránce/ učitel.
Zpravidla jsou soběstřední - někdy nepokrytě, jindy nepozorovaně.
Jsou netolerantní k těm, kteří nenaplňují jejich očekávání.
Zpravidla se pokládají za nepostradatelné.

Mnozí SPV vedou zásadami a silou. Prostřednictvím verbální motivace dramaticky, energicky a akčně mávají lidmi, dokud tito lidé neudělají, co SVP chtějí. (John MacArthur Jr., Shepherdology, p. 114).
Takto vypadají standardy světa pro vedení. Ale Boží standardy jsou zcela rozdílné.

PARADOXNÍ STYL VEDENÍ

Ježíš říká:

„Ježíš je však zavolal k sobě a řekl jim: "Víte, že ti, kterým se líbí vládnout nad národy, nad nimi panují a jejich velikáni nad nimi užívají moc. Tak to ale mezi vámi nebude. Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, bude vaším služebníkem, a kdokoli by mezi vámi chtěl být první, bude otrokem všech." (Marek 10,42-44)
" Neboť kdo je větší - ten, který sedí, nebo ten, který slouží? Zdali ne ten, který sedí? Ale já jsem mezi vámi jako ten, který slouží." (Lukáš 22,27)

Těmito slovy Ježíš jasně rozlišil mezi soběstředným vedením ve své době a vedením orientovaným na druhé, které charakterizuje jeho učedníky.

Ježíš ukazuje, že pravé duchovní vedení znamená službu - nejprve Bohu, potom Božímu lidu. Toto je paradoxní a revoluční koncept, protože normálně služebník nevede a vedoucí neslouží. Ale služebník-vedoucí se podílí na duchovních plánech a nikoliv na lidských plánech. Proto také musí odložit světský model vedení a přijmout Kristův, který upřednostňuje charakter před znalostmi, motivy před aktivitami, pokoru před povýšeností, oddanost před úspěšností a druhé před sebou samým.

JEŽÍŠŮV PŘÍKLAD A JEHO VYUČOVÁNÍ

Ježíš byl služebníkem

Ježíš byl tím nejlepším příkladem toho, co sám učil o službě. Ve svém vtělení dobrovolně odložil některá svá Božská privilegia a vzal na sebe podobu služebníka, pokorně a v poslušnosti směřoval vždy k tomu jedinému bodu - k smrti na kříži (Fp 2,7-9). Celý Jeho život byl byl oddaný naplnění Otcovy vůle - jako zástupce ostatních lidí. Toto je srdcem a duší pravého duchovního vedoucího.

Ježíš opakovaně používal metafory typu otrok - pán k tomu, aby naučil své učedníky služebnému vedení. V Janovi 13,12-17 na praktickým způsobem znázorňuje pokoru, která je základní charakteristikou služebníka:

Když jim [učedníkům] tedy [Ježíš] umyl nohy, vzal si plášť, posadil se opět za stůl a řekl jim: "Rozumíte, co jsem vám udělal? Vy mě nazýváte Mistrem a Pánem a říkáte to dobře, neboť jím jsem. Jestliže jsem tedy já, Pán a Mistr, umyl nohy vám, i vy máte mýt nohy jeden druhému. Dal jsem vám totiž příklad, abyste se i vy chovali, jako jsem se já zachoval k vám. Amen, amen, říkám vám: Služebník není větší než jeho pán a posel není větší než ten, kdo ho poslal. Víte-li tyto věci, jste požehnaní, budete-li je dělat.

V Matoušovi 23,1-12 Ježíš odsuzuje povýšenost a soběstřednost židovských náboženských vůdců a využívá tuto příležitost ke zdůraznění přirozenosti pravého vůdcovství:

Na Mojžíšově místě se posadili zákoníci a farizeové. Proto plňte a zachovávejte všechno, cokoli vám řeknou, abyste zachovávali, ale nejednejte podle jejich skutků, protože oni mluví, ale nejednají... A všechny své skutky dělají, aby je viděli lidé....

Mají rádi čestná místa... , a když je lidé nazývají: `Rabbi, Rabbi.´Vy si ale nenechte říkat `Rabbi´, protože máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři. A nikoho si na zemi nenazývejte `Otcem´, protože máte jednoho Otce, který je v nebi. Také si nenechte říkat `Vůdcové´, protože máte jednoho Vůdce, Krista.

Ale kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. Kdo bude sám sebe povyšovat, ten bude ponížen, a kdo se sám poníží, ten bude povýšen.

William Hendriksen v komentáři k této pasáži píše:

Proti pompézní okázalosti, tak charakteristické pro mnoho zákoníků a farizeů, staví Ježíš ctnost pokory a odsuzuje touhu po postavení, po zvláštním uznání od ostatních ... Varování bylo potřebné. Mnoho Židů se závistí pohlíželo na muže, kteří byli nazýváni "rabbi" (= učitel); a jestliže šlo o člena Sanhedrinu, byl nazýván "otče" (Sk 7,2)

... Tím Ježíš říká, že pozornost jeho následovníků nesmí být soustředěna na lidské tituly a skvělou pověst, ale na Boha v Kristu, který jediný je hoden veškeré úcty, chvály a slávy ... Touha po skvělém postavení a vážnosti před ostatními nemá žádný vztah ke slávě, která je v Kristu ... je to Ježíšem zavržené (Komentáře k Novému zákonu, Matoušovo evangelium, s. 824).

Ježíš takto konfrontoval své vlastní učedníky s jejich hříšnými ambicemi. V Jeho stále se opakujícím vyučování o služebném vedení, bylo rozuzlení jejich hádky o tom, kdo z nich bude v Božím království největší.

Jejich přístup:

Tehdy k němu přišla matka Zebedeových synů se svými syny, klaněla se mu a o něco ho prosila.Řekl jí tedy: "Co chceš?" Ona řekla: "Řekni, ať tito dva moji synové mohou sedět ve tvém království jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici."... A když to uslyšelo ostatních deset, rozhořčili se na ty dva bratry. (Mt 20,20-21.24).

Kristova reakce:

Kdokoli by mezi vámi chtěl být veliký, ať je vaším služebníkem. A kdokoli by mezi vámi chtěl být první, ať je vaším otrokem. Právě tak Syn člověka nepřišel, aby se mu sloužilo, ale aby sloužil a aby dal svůj život jako výkupné za mnohé. (Mt 20,26-28; viz také Mk 10,43-45).

Jejich přístup:

V tu dobu přišli k Ježíši učedníci a říkali: "Kdo je tedy v nebeském království největší?" (Mt 18,1).

Kristova reakce:

"Amen, říkám vám, že jestli se neobrátíte a nebudete jako malé děti, vůbec do nebeského království nevejdete. A proto kdokoli se poníží a bude jako toto malé dítě, ten je v nebeském království největší. (Mt 18,3-4).

Jejich přístup:

Potom přišel do Kafarnaum, a když byl v domě, ptal se jich: "O čem jste to po cestě mezi sebou rozmlouvali?" Ale oni mlčeli, protože se po cestě mezi sebou dohadovali, kdo z nich je větší. (Mk 9,33-34).

Kristova reakce:

Jestli někdo chce být první, bude poslední ze všech a služebník všech. (Mk 9,35).

Jejich přístup:

Tehdy mezi nimi vyvstala otázka, kdo z nich je největší... Tehdy také mezi nimi nastal spor, kdo z nich se zdá být největší. (Lk 9,46; 22,24).

Kristova reakce:

Neboť kdo je mezi vámi všemi nejmenší, ten bude veliký. (Lk 9,48).

Vidíme, že služebník-vedoucí se musí zříci pýchy a soběstřednosti a musí si přivlastnit pokoru a sebeobětování. Později si ukážeme, jak můžeme tento způsob vedení lépe a konkrétněji aplikovat do své služby.

Ježíš byl pastýř

Ježíš označuje sám sebe za pastýře lidí. V Janovi 10 říká:

Já jsem ten dobrý pastýř. Dobrý pastýř pokládá za ovce svůj život.... á jsem ten dobrý pastýř a znám své ovce a mé ovce znají mne ... a za ty ovce pokládám svůj život.... Mé ovce slyší můj hlas ... a následují mě. A já jim dávám věčný život a nezahynou navěky a nikdo je nevytrhne z mé ruky. (v. 11.14-15.27-28).

Předtím než byl v Getsemanské zahradě zatčen, řekl Ježíš svým učedníkům:

Vy všichni ode mne této noci odpadnete. Je přece napsáno: `Budu bít pastýře a ovce stáda se rozprchnou. (Mt 26,31).

Židům 13,20 říká: A Bůh pokoje pro krev věčné smlouvy vyvedl z mrtvých našeho Pána Ježíše, toho velikého Pastýře ovcí.

Ježíš je Nejvyšší Pastýř, který získal své stádo svou vlastní převzácnou krví a který ustanovuje další pastýře k ochraně a zabezpečování Svého stáda (Sk 20,28; 1 Pt 5,2). Těmto pastýřům je svěřena duchovní práce dohlížitelů (hlídačů); nejsou vlastníky. A jsou také zodpovědni Bohu za věrné plnění této práce (Žd 13,17).

NĚKTERÁ NOVOZÁKONNÍ SLOVA PRO VEDOUCÍ

Slova, která novozákonní pisatelé používají k popisu své vlastní služby nám pomohou lépe porozumět podstatě toho, jak Bůh chce, aby byla vedena Jeho církev.

Služebník je otrok

Další použitá metafora pro duchovního vedoucího je "otrok" nebo "služebník", což je překlad tří řeckých slov: DOULOS, HYPÉRETÉS a DIAKONOS. W.E. Vine píše:

Obecně řečeno, doulos představuje služebníka ve vztahu ke svému pánovi, hypéretés ve vztahu ke svému nadřízenému a diakonos ve vztahu ke své práci (Výkladový slovník novozákonních slov, s. 72).

Doulos

Doulos je nejčastěji překládáno jako služebník. Kenneth Wuest k tomu poznamenává:

Pavel nazývá Timotea a sebe služebníky Ježíše Krista (Fp 1,1). Toto ovšem není přesný překlad řecké věty. To by byli přirození služebníci. Použité slovo je doulos a znamená doslova, že jeden je připoutaný k druhému. Pavel byl spoután Ježíšem mocnými pouty lásky.

Znamená to také někoho, kdo se narodil jako otrok. Pavel se narodil jako otrok hříchu, ale jeho nové narození znamenalo, že byl spoután láskou a stal se služebníkem Ježíše Krista.

Znamená to také někoho, kdo může být ze vztahu s druhým vysvobozen pouze smrtí. Pavlův vztah k Satanovi byl zlomen jeho ztotožněním se s Kristem a Jeho smrtí. A tak je nyní ve vztahu s Ježíšem Kristem, ve vztahu, který nikdy neskončí, s Kristem, od něhož ho nic neoddělí - a Pavlův život je Kristus.

Jedná se také o někoho, kdo je pohlcen vůlí někoho jiného. Pavlova vůle byla do té doby podřízenů vůli Satana. Nyní je jeho vůle pohlcována nádhernou vůlí Boží.

Také to znamená někoho, kdo slouží druhým bez ohledu na své vlastní zájmy. Pavel sloužil Satanovi, ale bylo to k jeho vlastní škodě. Nyní slouží Pánu Ježíši s nebezpečnou bezstarostností - není zde místo pro jeho vlastní zájmy. (Wuest's Word Studies From the Greek New Testament, Vol. II, pp. 26-27).

Spoutaný služebník nemusí být nutně bez vážnosti nebo autority. Ježíš sám přijal podobu takového služebníka (Fp 2,7), čímž poskytl tu nejvyšší vážnost tomuto postavení. Colin Brown to komentuje slovy:

Jestliže chceme porozumět významu slova (doulos) v Novém zákoně, musíme se nejprve podívat na to, jak se na otroky dívala tehdejší společnost. To můžeme nalézt zejména v Ježíšových podobenstvích. Příležitostně zastávají otroci zodpovědné místo a mají určité pravomoci (Mt 24,45) ...

Vedle toho však - a především - ukazuje Nový zákon otroky jako zavrženíhodnou, nízkou třídu a toto použití slova doulos v podobenstvích Pána Ježíše nám popisuje vztah každého člověka k Bohu (The New International Dictionary of New Testament Theology, Vol. 3, p. 595).

Hypéretés

Řecké slovo hypéretés mluví o další charakteristice služebníka-vedoucího: o jeho vztahu k nadřízeným. Toto slovo je různě překládáno jako služebník, sluha a pomocník. Jedná se o následující místa:

Jan Marek pomáhal Pavlovi a Barnabášovi:

A když dorazili do Salaminy, kázali Boží slovo v židovských synagogách; a měli s sebou i Jana jako pomocníka (hypéretés) (Skutky 13,5).

Pavel je povolán Ježíšem:

Ale vstaň a stůj na svých nohou; neboť jsem se ti ukázal proto, abych tě učinil služebníkem (hypéretés) a svědkem těch věcí, které jsi viděl, i těch, ve kterých se ti budu ukazovat (Sk 26,16).

Apoštolská služba:

Tak ať o nás člověk smýšlí, jako o Kristových služebnících (hypéretés) a správcích Božích tajemství (1 K 4,1).

W.E. Vine definuje hypéretés jako:

Podveslař (hypo = pod, eretes = veslař), jako odvozené z lodnictví a námořníctví . . . proto toto slovo obsahuje důraz na jednání v podřízenosti pod autoritou někoho jiného (Výkladový slovník novozákonních slov, s. 72).

Rengstrof, píše v Teologickém slovníku k Novému zákonu (Sv. 8, s. 533):

Zvláštní znak slova hypéretés . . . je to, že ochotně naplňuje úkoly a cíle, které dostává od těch, kdo jsou nad ním. . . . proto je pravdou to, že hypéretés dělá nejlépe, když jedná jako veslař a následuje svého vedoucího, který není veslařem, ale který hledá to, co má veslař dělat - ale jen v případě, že veslo je mu svěřeno tím, kdo je nad ním. Jiné použití ukazuje, že se jedná o vztah služby, jejímž hlavním rysem je popis veslaře jako hypéretés (podveslaře).

Hypéretés není tím, kdo udává kurz, ale poddává se jiné autoritě, pro niž vykonává zvláštní práci - jako veslaři, kteří pracují společně podle příkazů kapitána na tom, aby se jejich loď plula co nejrychleji.

Vztažení této metafory na jednotlivé údy Kristova Těla nám přináší důraz na podřízenost Kristu, jenž je Hlavou Těla. Hypéretés, jako ten, kdo je pověřený dohledem nad druhými, služebník-vedoucí, musí věrně následovat Kristovy příkazy a předávat tyto příkazy těm, jež jsou mu svěřeni. Musí poslouchat a učit celou radu Boží (Sk 20,26-27).

Diakonos

Třetí řecké slovo pro otroka je diakonos, z něhož máme slovo diákon. Řecký kořen je diókó (diwkw), což znamená "spěchat, pronásledovat, usilovat o něco". V Novém zákoně je to:

Služebník druhých (Mt 20,26; 23,11; Mk 9,35; 10,43).
Služebník pána (Mt 22,13).
Domácí služebník nebo jiný (J 2,5.9).
Služebník Kristův (J 12,36; Ef 6,21; Ko 1,7; 4,7).
Vláda - úředník (Boží služebník) (Ř 13,4).
Služebník církve (Ř 16,1; Fp 1,1).
Diákon v církvi (1 Tm 3,8.12).

Ježíš říká:

Kdo mně chce sloužit (diakonos), ať mě následuje, a kde jsem já, tam bude i můj služebník. Kdo mně slouží (diakonos), dojde cti od Otce. (J 12,26).

Každý křesťan slouží Kristu, ale diakonos, použitý pro duchovní vedení, zdůrazňuje tuto službu druhým. Pavel, Apollos, Epafras, a Tychikus jsou příkladem:

Kdo je tedy Pavel? A kdo Apollo? Služebníci (diakonos), skrze něž jste uvěřili, a to každý, jak mu dal Pán. (1 K 3,5).
Tak jste se naučili od našeho milovaného spoluslužebníka (diakonos) Epafra, jenž je vůči vám Kristův věrný služebník (diakonos), (Ko 1,7).
A abyste i vy věděli, jak se mi daří a co dělám, všechno vám to oznámí Tychikus, milovaný bratr a věrný služebník (diakonos) v Pánu. (Ef 6,21).
Všechno o tom, jak se mi daří, vám oznámí Tychikus, můj milovaný bratr, věrný pomocník (diakonos) a spoluslužebník (doulos) v Pánu. (Ko 4,7)

Diakonos slouží druhým jako služebník "nové smlouvy" (2 K 3,1-6), evangelia (Ef 3,1-10; Kol 7,21-23), a Božího Slova (Kol 1,15; 1 Tm 4,6). Stejně jako číšník u stolu musí přínášet jídlo z kuchyně až ke stolu bez toho, aby ho po cestě vyléval, tak také diakonos musí předávat Boží zjevení bez toho, aby ho cestou "ředil". Tento úkol se tak stává prioritou jeho služby a má své pevné místo v jeho životě (Sk 6,2-4).

Ze slov doulos, hupéretés a diakonos nám vyvstává obrázek duchovního vedoucího jako spoutaného služebníka, jehož nejvyšším cílem je naplňování Boží vůle ve svém životě. S výhledem na konec se podřizuje kontrole Ducha Svatého, naplňuje svou mysl počeními a istrukcemi z Písma a aktivně se podílí na přinášení Božího Slova druhým.

Služebník je správce

Další metaforou duchovního vedení je správce:

Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. (1 K 4,1-2).

Neboť biskup má být bezúhonný jako správce Božího domu. (Tt 1,7).

Řecké slovo přeložené v těchto pasážích jako správce je oikonomos, což je složené slovo a znamená "správce (manažer) domu (oikos, "dům, domácnost" a nemo, "spravovat, řídit"). Je to obraz toho,

kdo dohlíží na majetek druhých a spravuje ho. Není to jeho vlastní majetek, ale je mu svěřený do péče a vyžaduje od něj věrnost v plnění povinností.

V Lk 12,42-48 Ježíš poukazuje na důležitost věrnosti správců:

Když Pán ustanovuje nad svým služebnictvem správce, aby jim včas rozdílel pokrm, který správce je věrný a rozumný? Blaze tomu služebníku, kterého pán při svém příchodu nalezne, že tak činí. Vpravdě pravím vám, že ho ustanoví nade vším, co mu patří. Když si pak onen služebník řekne: `Můj pán dlouho nejde´ a začne bít sluhy i služky, jíst a pít i opíjet se, tu pán toho služebníka přijde v den, kdy to nečeká, a v hodinu, kterou netuší, vyžene ho a vykáže mu úděl mezi nevěrnými. Ten služebník, který zná vůli svého pána, a přece není hotov podle vůle jednat, bude velmi bit. Ten, kdo ji nezná a udělá něco, zač si zaslouží bití, bude bit méně. Komu bylo mnoho dáno, od toho se mnoho očekává, a komu mnoho svěřili, od toho budou žádat tím více.

Pravý duchovní vedoucí je správce Božích tajemství (1 K 4,1). V Koloským 1,26 Pavel definuje toto tajemství jako teologickou pravdu, která "byla po věky a pokolení skrytá, avšak nyní byla zjevena jeho svatým." Uvádí příklad:

Bůh přál oznámit, jaké je bohatství tohoto slavného tajemství mezi pohany: je to Kristus ve vás, ta naděje slávy. (v. 27, viz také Ř 16,25-26).

V širším slova smyslu je každý křesťan správce, jemuž Bůh svěřil něco nebo někoho: lidi, postavení, duchovní dary, atp. Ale ve zvláštním slova smyslu jsou duchovní vedoucí věrnými správci Božího

Slova (s obzvláštním důrazem na Nový zákon, v němž Bůh odhaluje své tajemství - viz 1 K 10,6).

Služebník je pastýř

Naší poslední metaforou je pastýř. Ježíš dává lidi jako dary církvi ke službě - pastýře a učitele k přípravě svatých k dílu služby, aby církev rostla a zrála v lásce a v pravdě. (Ef 4,11-16). Ve Skutcích 20,28 Pavel pověřuje efezské starší:

„Dbejte tedy na sebe i na celé stádo, nad nímž vás Duch Svatý ustanovil biskupy, abyste pásli Boží církev, kterou získal svou vlastní krví."

Petr k tomu přidává to, že starší jsou podpastýři Nejvyššího Pastýře, Krista, který je odmění nepomíjející korunou slávy, jestliže budou dohlížet na stádo pokorně a poctivě (1 Pt 5,1-4). Mají to činit tak, že budou stádo sytit (J 21,15-17; 2 Tm 4,1-2), chránit (Sk 20,28; 2 Tm 4,2-3), a vychovávat (vést ke zralosti) (Ef 4,11-16).

SHRNUTÍ

Na rozdíl od světského na sobě závislého a do sebe zahleděného tvrdého přirozeného vedení, jsou Boží vedoucí služebníci, správci a pastýři. Stejně jako těm, kteří naplňují toto velké povolání, zní i

Jeho lidu Boží přikázání:

Pamatujte na své vůdce, kteří vám říkali Boží slovo; všímejte si výsledku jejich života a berte si příklad z jejich víry... Poslouchejte ty, kdo vás vedou, a buďte poddajní, neboť oni bdí nad vašimi dušemi jako ti, kdo budou muset skládat účty. Ať to mohou dělat s radostí a ne se vzdycháním - to by vám přece nebylo prospěšné. (Žd 13,7 .17).

Tento nejvyšší cíl bude zrealizován tehdy, až uslyšíme z úst nejvyššího Pastýře:

Výborně, můj dobrý a věrný služebníku. Byl jsi věrný nad málem, ustanovím tě nad mnohým. Vejdi do radosti svého pána. (Mt 25,23).

PRINCIPY SLUŽEBNÉHO VEDENÍ

Několik hlavních principů

Kristus je nejvyšším vzorem služebného vedení (Mt 20,28; J 13,12-17; Fp 2,5-11).
Služebníci jsou Kristovým darem Jeho církvi (Ef 4,11-12).
Pokorná služba je Kristovým měřítkem pravé velikosti (Mt 20,26).
Věrnost je Kristovým měřítkem pravého úspěchu (1 K 4,1-2).
Služba pramení z čistého srdce a ústí v úsilí o proměnu do Kristovy podoby (Fp 3,8-11).
Služebné vedení je nízké svým postavením, ale má opravdovou důstojnost a autoritu.
Služebník je svou přirozeností služebník.
Služebník je povolaný Duchem Svatým (Sk 20,28).
Služebník je správce, nikoliv vlastník (Sk 20,28).

Několik klíčových postojů

Služebník je ochotný se učit (1 Tm 4,15-16).
Služebník je pokorný, nikoliv pyšný (Mt 18,4).
Služebník je obětavý, ne sobecký (Lk 22,26-27).
Služebník rozpoznává a uplatňuje biblické priority (Sk 6,2-4).
Služebník je důvěryhodný (věrný) (I K 4,2).
Služebník slouží s bázní a s úctou (Žd 12,28).
Služebník slouží pro Kristovu slávu, ne pro svou vlastní (1 Pt 5,2).
Služebník slouží z ochotného srdce, ne z donucení (1 Pt 5,2).

Jeho vztah k Bohu

Služebník je zrozen ke službě (nové narození, J 3,3).
Služebník je zavázán Kristu (Fp 1,1).
Služebník následuje Kristova příkladu (1 K 11,1).
Služebník se chce líbit pouze Bohu (Gal 1,10).
Služebník je poslušný Božímu Slovu (1 Tm 4,16).
Služebník je správce Božího tajemství (1 K 4,1).
Služebník je ctěn Otcem (J 12,26) a Synem (1 Pt 5,4).
Služebník je zodpovědný Bohu (Žd 13,17).

Jeho vztah ke stádu

Služebník je nad stádem ustanovený Bohem (Sk 20,28).
Služebník je částí týmu (Ef 4,11-16; 1 K 3,1-9).
Služebník se aktivně věnuje své službě (2 Tm 4,5).
Služebník oznamuje celou vůli Boží (Sk 20,27).
Služebník sytí stádo (J 21,15-17).
Služebník chrání stádo (Sk 20,28; 2 Tm 4,2.4).
Služebník vede stádo ke zralosti (Ef 4,11-16).
Služebník je určujícím příkladem pro stádo (1 Pt 5,3; 1 K 11,1).