5. Vydání.
V Praze 1910.
Nákladem Jana Karafiáta na Král. Vinohradech
Tiskem V. Neuberta na Smíchově
1. Co pak jest tvým jedinkým potěšením v životě i v smrti?
Mým jedinkým potěšením v životě i v smrti jest to, že nejsem sám a) svůj, nýbrž že jsem svého věrného spasitele Ježíše Krista, jenž mne svou drahou b) krví ze všech mých hříchů vykoupil, a tak mne sobě ostříhá, že bez vůle Otce mého nebeského ani vlásek c) s hlavy spadnouti mi nemůže, ano mně vše, děj se co děj, ke spasení d) sloužiti musí. Protož mne svým svatým Duchem ujišťuje, že mne jednou k sobě pojme; zatím pak ve mně den ode dne upřímnější žádost vzbuzuje, e) abych již ostatní čas svého života jemu ke cti trávil.
a) Řím. 14,7-8. b) 1 Pet. 1,18-19. - 1 Jan 1,7. c) Mat. 10,30. d) Řím. 8,28. e) 1 Kor. 6,19-20.
2. Jak paks došel tohoto svého jedinkého potěšení?
Tohoto svého jedinkého potěšení došel jsem tak, že mi Duch svatý ukázal, a ještě ukazuje: 1. jak veliký jest můj hřích, 2. jak jsem z něho vykoupen, a 3. jak mám za to Pánu Bohu vděčnost prokazovat.
I. O hříchu.
3. Jak pak ti Duch svatý ukazuje hřích?
Skrze zákon. Řím. 3,20.
4. Jak pak zní ten zákon?
I mluvil Bůh všecka slova tato řka: Já jsem Hospodin, Bůh tvůj, kterýž jsem tě vyvedl ze země Egyptské, z domu služby.
1. Nebudeš mít bohů jiných přede mnou. 5 Mojž. 6,4-6. - Mat. 4,10. - Mat 10,28.37. - Sk. ap. 5,29.
2. Neučiníš sobě rytiny, ani jakého podobenství těch věcí, kteréž jsou na nebi svrchu, ani těch, kteréž jsou na zemi dole, ani těch, kteréž jsou u vodách pod zemí. Nebudeš se jim klaněti, ani jich ctíti; nebo já jsem Hospodin, Bůh tvůj, Bůh silný, horlivý, navštěvující nepravost otců na synech do třetího i čtvrtého pokolení těch, kteříž nenávidí mne, a činící milosrdenství nad tisíci těmi, kteříž mne milují, a ostříhají přikázání mých. Jan 4,24. - Sk. ap. 7,48; 17,29. - Iz. 40,25; 34,16. - Jan 5,39.
3. Nevezmeš jména Hospodina, Boha svého, na darmo, neboť nenechá bez pomsty Hospodin toho, kdož by bral jméno jeho na darmo. Mat. 5,37; 6,7. - 1 Kor. 6,10. - 4 Mojž. 32,23.
4. Pomni na den sobotní, abys jej světil. Šest dní pracovati budeš, a dělati všeliké dílo své, ale dne sedmého odpočinutí jest Hospodina, Boha tvého. Nebudeš dělati žádného díla, ty i syn tvůj i dcera tvá, služebník tvůj i děvka tvá, hovado tvé i příchozí, kterýž jest v branách tvých. Nebo v šesti dnech učinil Hospodin nebe i zemi, moře i všecko, což v nich jest, a odpočinul dne sedmého; protož požehnal Hospodin dne sobotního, a posvětil ho. 2 Mojž. 34,21. - Žid. 10,24-25.
5. Cti otce svého i matku svou, ať se prodlouží dnové tvoji na zemi, kterouž Hospodin, Bůh tvůj, dá tobě. 3 Mojž. 19,32. - Přísl. 30,17. - Mat. 22,21. - Řím. 13,1. - Efez. 6,2-3. - 1 Pet. 2,18
6. Nezabiješ. 3 Mojž. 19,18. - Žid. 10,30. - Mat. 5,44-45. - 1 Jan 3,15.
7. Nesesmilníš. Oz. 4,11. - Iz. 33,11-12. - Mat. 5,27-28. - 1 Kor. 15,33 - Efez. 5,18
8. Nepokradeš. 5 Mojž. 25,15. - Přísl. 28,24; 29,24. - Mat. 7,12. - 1 Tes. 4,6.
9. Nepromluvíš proti bližnímu svému křivého svědectví. 2 Mojž. 23,1. - Přísl. 10,19; 19,5. - Jak. 4,11. - Zjev. 21,8.
10. Nepožádáš domu bližního svého, aniž požádáš manželky bližního svého, ani služebníka jeho, ani děvky jeho, ani vola jeho, ani osla jeho, ani cožkoli jest bližního tvého. Gal. 5, 16. 24. - Jak. 4,2. - Mat. 22,37-40.
5. Můžeš-li pak to zachovávat?
Ach, nikoli. Naopak, shledávám ve svém srdci nenávist proti Pánu Bohu i proti bližnímu. Jak. 2,10. - Řím. 7,14.18; 3,12. - Žalm 52,5. - 1 Jan 1,8.
6. Což pak jsou ta Boží přikázání tak těžká?
Přikázání Boží nejsou těžká, nýbrž lehká, ale já jsem tak zlý a převrácený. 1 Jan 5,3.
7. Kde pak se vzala ta tvá převrácenost?
Z neposlušnosti a pádu prvních našich rodičů Adama a Evy v ráji.
8. Což pak jest tobě co do toho, když Adam byl neposlušný?
Ovšem. Adam jest kořen všech nás, když se pak kořen svrhne, jest svrhlá i každá ratolestka, jenž jsme my.
9. A tak už člověk nic dobrého nedokáže?
Ach, pranic, leda když se znovu zrodí. Jer. 4,22b. - Jan 3,7.
10. Což tedy není nikdo neomylný?
Z lidí nikdo, nebo všickni jsme hříšníci, hřích pak jest veliký a zlý omyl. Jak. 3,2; Kaz. 7,20.
11. Bude-li tedy přece kdo spasen?
Sám ze sebe nikdo. Mat. 19,25-26.
12. Což pak není Pán Bůh milosrdný?
Pán Bůh jest milosrdný, ale on jest také spravedlivý. Řím. 2,6; 6,23.
II. O vykoupení.
13. Kdo pak tě z tvých hříchů vykoupil?
Můj milý pán a spasitel Ježíš Kristus.
14. Což pak by tě nemohli vykoupit lidé, kteří jsou hodnější než ty?
Nemohli. Nebo i ten nejhodnější jest tak převrácený jako já, a nemůže ani sám sebe vykoupit. Žalm 49,8-9. - Mat. 16,26.
15. Jak pak tě Pán Ježíš vykoupil?
On vzal všecky mé hříchy na sebe, jako by je sám byl učinil, a všecken trest za mne vytrpěl. Jan 1,29. - 2 Kor. 5,21. - 1 Tim. 2,5-6.
16. Jest to tobě co platné, když on trpěl?
To jest mně tak platné, jako bych já sám to byl trpěl, protože v něho srdečně věřím. Jan 3,16. - Efez. 3,17.
17. Co pak to jest srdečná víra?
Srdečná víra jest plná jistota, že pro Ježíše Krista jsou i mně všecky mé hříchy odpuštěny, a že jsem u Pána Boha zas v milosti. Efez. 2,8-9. - Sk. ap. 16,31. - Řím. 3,28; 8,16.
18. A to jest všecko, co věříš?
To jest jádro a základ všeho. Při tom pak věřím všecko, co jest psáno v písmích Starého i Nového Zákona, také i to, což jest obsaženo ve vyznání víry, jenž takto zní:
Věřím v Boha, Otce všemohoucího, Stvořitele nebe i země, i v Ježíše Krista, Syna jeho jediného, Pána našeho, jenž se počal z Ducha svatého, narodil se z Marie panny, trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, umřel a byl pohřben, sestoupil do pekel, třetího dne vstal z mrtvých, vstoupil na nebesa, sedí na pravici Boha Otce všemohoucího, odkud přijde soudit živé i mrtvé. Věřím v Ducha svatého, svatou církev obecnou, svatých obcování, hříchů odpuštění, těla z mrtvých vzkříšení a život věčný. Amen.
19. A tak ti Pán Bůh za tu tvou víru hříchy odpouští?
Pán Bůh mně neodpouští hříchů za mou víru, ale z pouhé milosti pro Ježíše Krista, v něhož já srdečně věřím.
20. Kde pak bereš takovou víru?
Duch svatý ji působí v mém srdci skrze kázání slova Božího, a utvrzuje ji užíváním svátostí. Efez. 2,8-9. - Řím. 10,17.
21. Kolik pak jest svátostí?
Dvě, křest svatý a svatá večeře Páně.
22. Proč pak jen dvě?
Protože Pán Ježíš jen dvě ustanovil. Mar. 16,15-16. - 1 Kor. 11,23-25.
23. Které pak jest viditelné znamení při křtu svatém?
Voda, kterouž křtěni býváme ve jméno Otce i Syna i Ducha svatého.
24. Co pak to znamená?
To znamená, že jako se vodou smývá špína s těla našeho, tak bývá krví Kristovou ode všech hříchů očištěn každý, kdo v Pána Ježíše věří a se pokřtí. Řím. 6,3. - 1 Jan 1,7b.
25. Mají-li pak i nemluvňátka křtěna býti?
Ovšem mají i nemluvňátka věřících rodičů křtěna býti, poněvadž jsou spolu se svými rodiči přijata na milost. Řím. 11,16. - Sk. ap. 2,39.
26. Smějí-li pak nemluvňátka takovým rodičům křtěna býti, kteříž od bezbožného svého života upustit nechtějí?
Nesmějí. 1 Kor. 10,22.
27. Které pak jest viditelné znamení při večeři Páně?
Chléb, kterýž jíme, a víno, kteréž pijeme, na památku smrti Pána Ježíše.
28. Co pak to znamená?
To znamená, že jakož se chléb láme a víno vylévá, tak bylo tělo Kristovo pro nás na kříži lámáno a krev jeho pro nás vylita, - a že jakož nás pokrm a nápoj sytí k životu časnému, tak nás Pán Ježíš svou milostí sytí k životu věčnému. Jan 6,35. - 1 Kor. 10,16.
29. Proměňuje se chléb ve skutečné tělo a víno ve skutečnou krev Páně?
Neproměňuje, nýbrž chléb zůstává chlebem a víno vínem, právě tak jako při křtu svatém voda zůstává vodou. 1 Kor. 10,17 b; 11,27.
30. Jest večeře Páně pro všecky lidi pod obojí ustanovena anebo jen pro "kněží"?
Večeře Páně jest pro všecky lidi pod obojí ustanovena. Mat. 26,27.
31. Smějí-liť pak k večeři Páně připuštěni býti ti, kdož od bezbožného svého života upustit nechtějí?
Nesmějí, a kde se přece vědomě připouštějí, tam není církev Páně. 1 Kor. 10,21.22; 11,27. - Mat. 7,6. - 2 Tes. 3,6.15. - 1 Kor. 5,11. - Tit. 3,10. - Mat. 18,15-17. - 1 Tes. 5,11. - 3 Mojž. 19,17. - Mat. 5,23-24.
32. Co pak to jest církev?
To jsou ti vykoupení Boží, kdekoliv po všem světě, kteříž si slova Božího nade všecko váží, a svátostmi si tak posluhují, jak to Pán Ježíš přikázal. 1 Pet. 2,5. - Efez. 5,27. - Pís. Šal. 4,7.
33. Když se však v církvi přece něco nesrovnává se slovem Božím, kdo pak má právo se ozvat?
K tomu má právo i povinnost každý, kdož se Pána Boha více bojí než lidí. Sk. ap. 5,29. 4,20. - Žalm 116,10. - Mich. 3,8.
III. O vděčnosti.
34. Když jsi tedy pouhou milostí spasen, nuž pak můžeš dělat, co chceš?
Nemohu. To by nebyla vděčnost. 5 Mojž. 12,8. - Řím. 8,14. - 2 Kor. 5,17; 6,1. - Efez. 4,30.
35. Co pak to jest vděčnost?
Vděčnost je upřímná radost z toho, že Pán Ježíš i mne vykoupil, a úsilná žádost, abych ho za to z celého srdce miloval a stůj co stůj poslouchal. 1 Kor. 6,20. - Mat. 5,16. - Jan 15,8.
36. Nač jsou tedy ty tvé dobré skutky?
Ne na to, abych se za ně dostal do nebe, - tam se dostanu z milosti, - ale na to jsou dobré skutky, aby Pán Bůh jimi byl oslaven, a lidé, vidouce je při mně, aby byli Pánu Ježíši získáni. Mat. 5,16. - Jan 15,8. - 1 Pet. 3,1-2.
37. Které pak skutky jsou dobré?
Ne ty, které si lidé vymyslili, - byť byly sebe slavnější a oblíbenější, - nýbrž ty, které Pán Bůh v desateru přikázal, a které člověk koná z upřímné poslušnosti Pánu Bohu ke cti. Gal. 5,22. - Kol. 2,20. - Mar. 7,9. - Mat. 15,8-9.
38. Jsou-li již tedy všecky tvé skutky dobré skutky?
Ach, nejsou, což každodenně na modlitbách s lítostí vyznávám, a docházím pro Ježíše Krista vždy nového odpuštění. 1 Jan 1,7-8. - Jak. 3,2.
39. Jak pak se modlíváš?
Otče náš, kterýž jsi v nebesích, posvěť se jméno tvé. Přijď království tvé. Buď vůle tvá jako v nebi, tak i na zemi. Chléb náš vezdejší dej nám dnes. A odpusť nám naše viny, jako i my odpouštíme našim viníkům. A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého. Neboť tvé jest království i moc i sláva na věky. Amen. Mat. 7,7-8. - Jan 16,23b. - 1 Tes. 5,17. - Mar. 11,25.
40. A jinak se nemodlíváš?
Modlívám se i jinak, tak, jak mně to Duch svatý v srdce i v ústa klade. Jan 4,24. - Řím. 8,26.
41. Proč pak se nemodlíváš k panně Marii, k svatým a k andělům?
Protože to Pán Bůh zakázal. Mat. 4,10. - Zjev. 19,10. - Izai. 63,16.
42. Kdy pak bude konec světa?
Až bude evangelium kázáno po všem světě, k čemuž i já i každý věřící jest povinen se přičinit. Mar. 16,15. - Mat. 24,14.
43. Kdo pak má právo kázat?
Každý, koho Duch svatý k tomu ponouká, - jen aby se to dálo slušně a řádně. Sk. ap. 1,8. - 1 Tes. 5,11. - 1 Kor. 14,10.
Cena 5 haléřů.