Proč na nás Bůh dopouští zkoušky?

Jaroslav Kernal, Kladno 13. ledna 2008 osnova

Pokoj vám a milost. V poslední době, když jsem měl možnost mluvit s některými lidmi o křesťanství, tak jsem si uvědomil, že stále narážíme na jednu a tutéž věc – skutečnost, která – když jsem nad tím přemýšlel – byla také na začátku mojí duchovní cesty za Pánem Ježíšem.

Když jsem se začal seznamovat s křesťanstvím – bylo to na střední škole – tak jsem poznal lidi, kteří o sobě tvrdili, že jsou křesťané. Ale jejich prohlášení nekorespondovala s tím, co říkali. Jejich slova a jejich život nebyly v jednotě.

Když jsem nyní nad tím přemýšlel, došel jsem k závěru, že čelíme přinejmenším dvěma zásadním problémům v našem křesťanském životě:

Zaprvé, zjišťujeme, že mnoho křesťanů ztratilo své standardy. Mám na mysli ztracení nebo přesunutí jejich cílů jako křesťanů a v některých případech se dokonce dostávají do rozpaků ohledně toho, kdo je skutečný křesťan.

Zadruhé, mnoho křesťanů jednoduše ignoruje pravdu, že naše křesťanská víra a naše učení musí být prakticky žité v našem každodenním životě – den za dnem. Znamená to, že se jedná o více než o teorii nebo spekulace o tom, co je to křesťanství. Jestliže zredukujeme křesťanství pouze na to, čemu věříme, ale bez praktického dopadu na naše jednání, jaký je potom rozdíl mezi křesťanskou vírou a nějakým jiným náboženstvím nebo náboženským systémem?

Jedinečnost křesťanství mezi všemi ostatními náboženskými systémy a vírami je v tom, že křesťanství jediné dává člověku moc k proměně života. Každý, kdo se poddá Pánu Ježíši, dostává moc změnit svůj život. Apoštol Pavel to krásně objasňuje v 1. kapitole listu Efezským. Tatáž moc, která vzkřísila Krista z mrtvých, je zde k dispozici všem věřícím, aby ji používali k naplnění Boží vůle v jejich životech. V listu Římanům Pavel píše:

Dnes společně otevřeme list Jakubův. Jakub píše o důležitých a zásadních věcech, které se týkají praktického křesťanství, a adresuje tyto věci církvi, která existovala v jeho době.

Adresátem listu jsou křesťané ze židů, kteří byli vypuzeni z Jeruzaléma. Jakub se soustředí na výchovu věřících. Je hluboce přesvědčen o tom, že opravdová víra proměňuje život a prokazuje se činným jednáním. Spasitelná víra je živá a dokládá opravdový život věřícího. Opravdovou víru můžeme vidět. Proto také je list Jakubův listem o víře - o víře, která se projevuje v životě člověka.

Jakubův hlas ale také promlouvá k současné církvi. A je to zvlášť pro církev v naší zemi hlas velmi aktuální. Jakub vysvětluje a jasně ukazuje, že jestliže doopravdy věříme v Boha, v Krista a jsme skutečně spasení, potom se budeme pevně držet zbožných standardů a žít podle nich a nebudeme ve zmatku a nejasnostech ohledně toho, čemu věříme a kdo jsme.

V tomto listu jsou dvě hlavní klíčová slova: víra a skutky. Důvod napsání tohoto dopisu bylo ukázat vztah mezi vírou a skutky. Žádný skutek zákona nebo skutek člověka, žádné naše úsilí nás nemůže ospravedlnit, ale skutky, o kterých Jakub píše ve své epištole, jsou ovocem víry. Jestliže máme skutečnou víru, potom jsou naše skutky výsledkem této víry, jsou ovocem a důkazem pravé, zachraňující víry. Jestliže ale naše víra nemá žádný dopad na naše jednání, potom nejde o spasení, nejde o záchranu z lidského hříchu, potom stále ještě setrváváme pod Božím hněvem.

Když budeme číst Jakubovu epištolu, můžeme si všimnout několika zkoušek, testů, skutečné víry. Chci vás povzbudit, abyste si dnes doma přečetli celý tento list. A při čtení se pokuste soustředit na tyto testy, které jsem vám napsal do osnovy, a u každého z nich si položte otázku: Jak se prakticky projevuje moje víra ve světle tohoto testu?

1.      Pravá víra se projevuje ve zkouškách 1,1-21

2.      Pravá víra se projevuje v naší poslušnosti Božímu Slovu 1,22-27

3.      Pravá víra se projevuje v neodsuzování a v nepovyšování se 2,1-13

4.      Pravá víra se projevuje dobrými skutky 2,14-26

5.      Pravá víra se projevuje v tom, jak mluvíme 3,1-12

6.      Pravá víra se projevuje skutečnou moudrostí 3,13-18

7.      Pravá víra se projevuje v kontrastu se světským smýšlením 4,1-17

8.      Pravá víra se projevuje správným zacházením s bohatstvím 5,1-20

Pojďme se teď podívat na ten text, který je před námi, pojďme otevřít jeden z těchto testů. Nechme Boží Slovo, aby bylo jako dvousečný meč – a ono jím skutečně je. Otevřme svá srdce a nechme oddělit naše myšlenky Božím Slovem.

Budeme teď číst z Jk 1,1-18 a potom se budeme zabývat verši dva až čtyři.

Jakub byl bratrem Pána Ježíše Krista. Byl vedoucím v Jeruzalémské církvi (Sk 15). Jakub nijak nezdůrazňuje své příbuzenství s Ježíšem, nechtěl to nijak zneužít, a proto se raději nazývá služebníkem Božím, otrokem.

Tento dopis měl povzbudit věřící, kteří procházeli zkouškami a utrpením a je také tvrdým útokem na falešné učení, které by chtělo oddělit víru a skutky. Tento list jasně vysvětluje vztah mezi nimi. Jakub popisuje množství pravd, které můžeme aplikovat, používat je v našem každodenním chození s Bohem. Ve 108mi verších této epištoly nalezneme 54 příkazů.

Jakub ukazuje na skutky víry. To je nejdůležitější věc v této epištole. A jak jsme si řekli, je to jedna z nejdůležitějších věcí v naší době, kdy víra se stává spíš věcí názoru a nějakého systému myšlení. Ale skutečnost je taková, že pravá víra vždy přináší nějaké ovoce. Nezapomeňme, že víra bez skutků je mrtvá.

A je nesmírně důležité, abychom rozuměli a zapamatovali si, že pravá víra je zkoušená víra. Pravá víra musí být vždy prověřovaná. Tím prvním testem jsou zkoušky.

2 Mějte z toho jen radost, moji bratří, když na vás přicházejí rozličné zkoušky.

Bratři moji - Jakub píše velice jasně a rozhodně a tato jeho rozhodnost je doplňována vroucností, se kterou se ztotožňuje se svými čtenáři. Patnáctkrát v tomto listu používá toto vyjádření (bratři moji) a tato skutečnost dělá jeho list velmi osobním.

Bůh nás rozsvěcuje, abychom svítili ve tmě - máme svítit jako město postavené na hoře. Jak to rozsvícené město vypadá? V tomto Božím městě, říká Jakub ve svém listu, bohatství nic neznamená, není tam stranictví, jazyk je ochočen Duchem Svatým, už nežijeme pro své plány, protože jsme zaneprázdněni potřebami druhých. Ale nejúžasnější věcí je reakce na problémy, které přicházejí.

Jednou z nejtěžších oblastí našeho života jako křesťana je to, jak se máme vyrovnávat se zkouškami - a to je něco, čím Jakub začíná svůj list. Jak máme jako věřící reagovat na zkoušky a pokušení, která přicházejí?

Křesťanský život je plný problémů. Většinou nejsou vítané a očekávané. Někdy přicházejí postupně a někdy se na nás sesypou a úplně nás zahltí. Zkoušky dělají dvě věci: Odhalují charakter a budují charakter. Jakub se soustředí na to, že náš zbožný charakter musí být vidět právě ve zkouškách a tak zdůrazňuje důležitost zkoušek právě kvůli budování zbožného charakteru.

Potřebujeme mít správný postoj ke zkouškám. Tímto postojem je radost.

Věřím, že Písmo je jasné v této věci. Když trpíme kvůli Kristu, ne kvůli našemu hříchu, máme se radovat. To neznamená, že utrpení pro Krista bude lehké nebo že občas nebudeme plakat. Ale potřebujeme se radovat kvůli tomu, co je výsledkem těchto zkoušek. Slyšíme tady ozvěnu Ježíšova kázání na hoře:

Zkoušky nejsou pokušení. Ale zkoušky se stávají pokušením, když s nimi špatně naložíme. Zkoušky jsou vnější, pokušení vnitřní. Pokušení je silná touha reagovat špatně. Nevybrat si Boží cestu. Bůh nás nepokouší ke zlému, ale používá zlo, aby nás prozkoušel.

Ale my jsme zodpovědní, když selžeme. Jakub píše těm, kdo nejsou pronásledováni jako ti, jimž psal Petr, jak jsme četli. Jakub píše chudým, protože jsou utlačováni kvůli své chudobě. Jsou utlačováni, protože jsou čestní a zbožní.

Pavel když navštěvuje církve, tak je všude povzbuzuje slovy, že skrze mnohá soužení musíme vejít do království (Sk 14,22).

Co si ale počít s tím, když budu procházet zkouškou, která není spojená s pronásledováním? Když jsem pronásledován kvůli Kristu, je to nějak „jednodušší“ projít touto zkouškou a dokonce se i radovat, protože vím, že to je kvůli Kristu. Ale co když je tady zkouška, která nijak nesouvisí s pronásledováním? Může to být nemoc, může to být neúspěch v podnikání nebo v zaměstnání, neúspěch ve škole, autohavárie, zranění, živelná pohroma nebo cokoliv dalšího.

Může to být řada úplně běžných, každodenních věcí - to, že nemůžeme nastartovat auto, přes kolegu v práci, který má špatný den a dává nám to najevo, může to být propuštění z práce, nebo jen špatné počasí nebo neočekávaná písemka ve škole.  

Tento týden jsem pomáhal jedné misionářce z Taiwanu zprovoznit její internet. Celá věc měla několik problémů - ale ten nejpodstatnější asi byl, že její počítač je nainstalován v čínštině. Hodně věcí se mi podařilo, ale internet stejně nefungoval. A bylo to pro mě hodně těžké a pro Annu také. Ale velmi mě povzbuzoval její postoj. Ačkoliv byla viditelně velmi nešťastná, upínala se k Pánu, zpívala chvály a modlila se.

V Písmu najdeme celou řadu dalších lidí. Podívejme se na Jóba. Jeho zkouška nesouvisela s žádným jeho hříchem, jeho utrpení nesouviselo s pronásledováním pro víru. Ďábel předstoupil před Boha dřív, než přišel k Jobovi. Musíme mít na paměti, že čím více budeme následovat Pána, tím více budeme zakoušet opozici. Čím budeme blíže Bohu, tím více nás svět bude nenávidět.

Stále je tady silné pokušení otočit se jít se světem. A ta nejsilnější pokušení nejsou ze světa, ale z nás. Utrpení jsou zkoušky naší víry. Bůh zkouší naše srdce.

V Janovi v šesté kapitole, předtím, než Ježíš nasytil početný zástup, mluví s Filipem a klade mu otázku - otázku víry

Ježíš chce vědět, jak se tvoje víra projeví v konkrétní situaci. Jak budeme svou víru uvádět do skutků. Je řada dalších zkoušených osob. Jako je Abraham (při obětování Izáka), nebo Josef, když byl nespravedlivě uvězněn. Nebo když Ježíš odkládá svou cestu a odpověď Marii a Martě, poté co jejich bratr Lazar zemřel. Ježíš jim ukazoval něco velikého o nich samotných. Ale pojďme zpátky do Jakuba.

Reakcí křesťana na zkoušky, které přicházejí do jeho života je radost. Ale co je to radost?

Radost znamená mít úsměv uprostřed utrpení. Radost není vypínač, který můžeme zapnout a vypnout. Je to emocionální věc, která reaguje na to, co se děje. Reaguje na to, jak rozumí daným skutečnostem v životě.

Radost není nějaká vynucená věc - to neznamená být vždy pozitivní. Mít tvář strnulou v křeči umělého úsměvu. Neznamená to záplavy šíleného smíchu, jak si to jeden čas někteří lidé vykládali a mluvili o tzv. svatém smíchu. To nemá nic společného s křesťanskou radostí.

Když Ježíš mluví o radosti, říká svým učedníkům:

Kdybychom se podívali do kontextu, viděli bychom, že Ježíš mluvil o plnění Boží vůle, o učednictví. Když čteme evangelia, můžeme si všimnout zajímavé věci. Ježíš mnohokrát projevuje své pocity - vidíme ho plakat, vidíme ho rozlobeného, zarmouceného, lítostivého. Ale nikde ho nevidíme smát se. Přesto mluví o tom, že je plný radosti. O tom, že Jeho radost je dokonalá, plná.

Bude tady zármutek a soužení, ale bude tady také radost, když se naplní Boží Slovo.

Matouš 2 - důvod radosti mudrců byl, že něco očekávali. (Mt 2,10 - zaradovali se velikou radostí)

Lukáš 24 - učedníci jsou přemoženi radostí při vzkříšení - už to slyšeli, ale připadalo jim to moc dobré na to, aby tomu mohli věřit, ale potom ho uviděli a radovali se.

I my očekáváme naplnění naděje - podobně jako celé stvoření sténá a čeká, až se zjeví sláva Božích synů. Tady je zdroj naší radosti. Proto může Jakub napsat  - radujte se, když na vás přicházejí zkoušky. Jinak by to nedávalo žádný smysl. Proto Pavel povzbuzuje Filipské:

Radujte se, když přicházejí zkoušky, radujte se, když odcházejí zkoušky. Radujte se v Pánu.

Jaký má Bůh záměr, když nás zkouší?

3 Vždyť víte, že osvědčí-li se v nich vaše víra, povede to k vytrvalosti.

Abychom mohli odpovědět na otázku, proč přicházejí zkoušky, musíme nejprve dobře porozumět tomu, čeho Bůh dosahuje skrze zkoušky v našem životě. Ukážeme si tři věci: 1. Bůh nás zkouší, aby nás pročistil, jinými slovy, aby se osvědčila naše víra. 2. Bůh nás zkouší, aby zjevil, kdo jsme - to je něco, co nás vede k vytrvalosti. 3. Bůh nás zkouší, aby nás ujistil.

Osvědčit se znamená něčeho dosáhnout, dojít k nějakému cíli  - přináší to vytrvalost.

Vytrvalost - to je pevné držení se směru navzdory těžkostem - je to něco jako maraton.

My jsme jenom hliněné nádoby, ale uvnitř je vše převyšující Boží moc. Zkoušky přinášejí vytrvalost - odstraňují naší závislost na světě, naší propojenost s modlářstvím, odstraňují spojení s věcmi, které nás nemohou uspokojit a zbavují nás toho, co nás vede k pokušení skončit. Ale jak vidíme ve verši 4, vytrvalost není hlavním cílem zkoušek, ale je to dokonalé dílo, bez jakéhokoliv nedostatku.

Ale zde ve 3. verši, je také myšlenka, že se můžeme vzepřít Bohu ve zkouškách. Naše víra se musí osvědčit. Proto nás Jakub povzbuzuje, abychom to nevzdali, ale drželi krok s Duchem svatým. Nesmíme Mu oponovat, ale poddat se a jít - povede nás to k dokonalosti.

Tady je cíl naší cesty. Budeme se cele podobat Kristu.

Co to znamená být dokonalý a úplný? Něco nám to přináší, teď to nevidíme, ale je tu složená určitá částka na našem věčném bankovním účtu.  Stáváme se něčím, čím jednou budeme. Nebudeme mít nedostatek v ničem.

Zkoušky nutně přicházejí, ale jsou Božím nástrojem v Boží ruce a otevírají naše srdce a náš život jak Bohu, tak lidem kolem nás, takže v nás mohou číst jako v otevřené knize. Co čtou lidé z tvého života?

Musí tady být vytrvalost, která nám pomáhá pochopit, kdo jsme.

Petr mluví o zlatě, které je pročišťované ohněm. Oheň pročišťuje zlato, ale také ho zjevuje - když vyjdé z té pece, tak se ukáže, jaké je. Důraz není tolik na pročištění, ale je na zjevení toho, kdo jsme.

Ježíš říká, kdo vytrvá až do konce, bude spasen (Mt 24,13). Může to být nepříjemné, protože se musíme ptát - vydržím? Ale ukazuje to, kdo jsem. Podívejme se na jeden příběh, který jsme již zmínili.

Nevěděl předtím Bůh o Abrahamovi? Proč tak náhlý zásah? Bůh samozřejmě o Abrahamovi věděl, ale to co Bůh chtěl, byla zkušenost obětování Izáka. Bůh věděl, že je připraven obětovat, ale nyní měl tu zkušenost s Abrahamem, že JE opravdu připraven. To přineslo potěšení Bohu.

Podívejme se na několik dalších příkladů z Písma. V závěru Ježíšova života - těsně před ukřižováním, zde byli tři osoby, které procházely zkouškou. Podívejme se na to, co zkoušky zjevovaly o Ježíši, Petrovi a Jidášovi.

Ježíš procházel zkouškou, ve které volal - Otče, jestli je nějaká jiná možnost, ukaž mi jí. Moji milí - Ježíš procházel zkouškou, která byla zdánlivě nad Jeho síly. A zoufale volal k Otci. Ale jak to pokračovalo? Ne moje, ale Tvá vůle se staň! Tady byla zkouška, která nepotřebovala pokání a která vynesla na povrch, že Ježíš je spravedlivý.

V té samé době také Petr procházel zkouškou. Byla to zkouška, o které věděl - věděl, že přijde, věděl, že bude zkoušen. Ale nic s tím neudělal a zkouška ukázala, že není tak silný, jak si myslel. Teprve potom Petr jednal a činil pokání.

Také Jidáš procházel zkouškou, takovou, která jasně ukazovala na to, že nutně potřebuje činit pokání. Ale on to neudělal. Raději se stal podobným světu, a vzal si život.

Objevujeme, že je v nás vytrvalost. Objevujeme naději, která nemůže být odňata z našeho srdce.

Zakoušíme, že jsme mezi těmi, kteří vítězí. Vidíme i ten postup na tomto místě. Utrpení vede k vytrvalosti, vytrvalost mění náš charakter, máme proměněný charakter, a to vede k naději - ta je cílem. Je to vytrvalé a důvěrné očekávání. Utrpení vyhání pochybnosti, dává nám možnost zakoušet, že Bůh nás vlastní, že patříme Jemu, že nejdeme sami, ale s Ním. Jak mi napsala jedna sestra tento týden - když přicházejí problémy, tak Hospodin zapřahá jho a táhne je spolu se mnou.

4 A vytrvalost ať je dovršena skutkem, abyste byli dokonalí a neporušení, prosti všech nedostatků.

Jakub tvrdí, že každé Boží dítě něco chce. Žádný opravdový křesťan není spokojený se svou nedostatečnou podobou Kristu. Opravdoví věřící lkají spolu s celým stvořením a chtějí být dokonalí a úplní v Kristu.

T. Watson napsal, že svět nás neustále zklamává, svět je dobrý hotel na jednu noc. Jaké je to bláznovství upnout svou mysl na hotel a zapomenout na domov. Křesťané jsou ti, kdo touží po nebi.

Tím, že budeme s radostí přijímat zkoušky a těžkosti, tím se povzneseme nad tyto okolnosti. Zoufalství se snaží zachytit v našem životě. Radost je jako pomazání vašeho těla olejem. Kdykoliv se zoufalství chce zachytit, tak radost vás činí kluzkými. Jsme naplněni očekáváním, že je něco před námi, něco lepšího. Zkoušky nás jenom pohánějí k cíli.

Všechny kameny, které byly hozeny na Štěpána, ho jenom posunuly ke Kristu.

Ve verši 2 jsme četli, že to máme považovat za obrovskou radost - ne radost se smutkem, ale kompletní radost. Ať radost uchvátí vaše srdce.

Chci to shrnout dvěma slovy v této pasáži - jedno je příkaz a druhé je fakt. Rozkaz je POVAŽUJTE. Fakt je VĚDĚT.

Považovat - učinit závěr potom, co jsme to rozvážili. Jakub mohl použít jiné slovo se subjektivním významem - mít názor, domnívat se, ale používá mnohem silnější výraz - dojít k něčemu svým rozumem. Rozkaz mluví o urgentnosti této situace. Uvažujte o tom, co se vám děje. Ne jenom reakce na to, co se děje, ale nasměřujte se na pravdu. Dřív než ztratíte kontrolu nad situací a emocemi, přemýšlejte, co Bůh dělá. Uvažujte, protože něco znáte jako fakt.

Okamžitě začněte uvažovat o tom, co znáte za své předchozí zkušenosti. Vy víte, že si to Bůh použije k dobrému. Víte, že se to neděje náhodou. Jób mluvil o šípech Všemocného. Mohl to být ďábel, kdo je vystřelil, ale byly to šípy Boží.

Toto je Jk verze duchovní zbroje. Jk říká, abychom se chválou ve svém srdci dostali do stavu radosti. Jedna z věcí, kterou můžeme udělat je zpívat - zpívat chvály. Když to děláme, tak tím říkáme a ukazujeme, že svítání přichází, že Pán je blízko, je živý a je s námi.

Amen.

Copyright © 2005 - 2008 Biblické společenství křesťanů
Naposledy změněno: 01. 01. 2008