Znaky Božích dětí.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 14. října 2007 osnova

Dobré dopoledne vám všem. Pokoj vám a milost.

Možná jste tento týden zaregistrovali příběh dvou desetiměsíčních děvčátek, která v porodnici maminkám vyměnili. Je to zoufalá tragédie, která je jenom známkou lidské hříšnosti projevující se v nedbalosti a lhostejnosti lidí. Ovšem nikdo z nás není imunní v těchto věcech a každý z nás se někdy proviňuje nedbalostí nebo lhostejností. Ale to není to, o čem chci dnes mluvit. Máme dnes před sebou text z listu Galatským, který mluví o Božím synovství věřících.

Máme tady nějaké Boží děti, máme tady nějaké rodiče. Nedošlo ale k záměně v porodnici? Otec jednoho ze zaměněných děvčátek si nechal udělat testy DNA, protože on i jeho žena jsou černovlasí a dcera blonďatá. Analýza potvrdila, že mají doma holčičku, která není jejich biologickým dítětem.

Máme my jako křesťané nějakou možnost poznat, že jsou tady opravdu Boží synové a nikoliv synové ďábla, jak říká Pán Ježíš židům, kteří ho chtěli zabít v Janovi 8?

Pojďme nyní společně přečíst z listu Galatským 3,26-4,7.

Budeme se dnes zabývat tímto bohatým textem a ukážeme si z něj několik znaků znovuzrozených křesťanů - ukážeme si takovou křesťanskou DNA.

 Na začátku našeho textu stojí takové jasné, řekli bychom dogmatické prohlášení.

26 Všichni jste se vírou v Krista Ježíše stali Božími dětmi.

Všichni pak synové Boží jste skrze víru v Ježíše Krista (dosl.).

Mnoho lidí dnes vytrhuje verše z tohoto oddílu a používá je k ospravedlnění různých zcestných nauk nebo k prosazení lidských názorů.

Povrchní přečtení tohoto verše by nás mohlo vést k tomu, že všichni lidé jsou Božími dětmi. A tak to dnes mnozí učí - že nakonec všichni lidé dojdou ke spasení. Je to ale opravdu to, co říká tento verš? Vraťme se nyní kousek zpátky a připomeňme si, komu jsou určena tato slova. Minule už jsme si řekli, že Galatští byli tělesní, že je možné, že mnozí z nich nebyli vůbec obrácení. Každopádně se obrátili zády k evangeliu, které slyšeli od Pavla a následovali falešné učitele, kteří je uváděli zpět do otroctví zákona.

Přes všechny tyto skutečnosti byl list Galatským určen:

Byl to dopis, který byl určen církvím, tedy lidem, kteří vyznali svou víru v Ježíše Krista. Lidem, kteří začali žít z Božího Ducha. A právě těmto lidem je určen 26. verš.

Všichni tito, kteří začali žít vírou v Ježíše Krista, jsou Božími syny. To je to jasné a významné prohlášení a teprve po něm následuje bližší charakteristika Božích dětí. Mohli bychom to také říci slovy Janova evangelia:

Jsou tady dvě skupiny lidí - ti, kteří ho přijali a věří v jeho jméno a ti, kteří ho nepřijali. Ti, kdo ho přijali a věří v Jeho jméno, to jsou ti, kteří se skrze víru v Něj stali Božími dětmi.

Takže tady máme novorozené děti Boží - jak ale poznáme, že nám je nezaměnili? Bůh se nemusí bát, protože On své děti dobře zná:

Pán zná a vždy pozná své děti. On nepotřebuje dělat testy DNA. Je tedy vůbec nějak důležité řešit, zda je někdo skutečné Boží dítě nebo to máme nechat na Bohu? Ano, je to důležité. Je to důležité pro nás jako jednotlivce, abychom měli jistotu, že jsme Božími dětmi.

Věřím tomu, že nikdo z nás nechce žít v nějakém náboženském sebeklamu, ve falešné naději, že jednou získá Boží království. Proto potřebujeme vědět, co říká Bůh o svých dětech a konfrontovat své vlastní životy s Božím Slovem.

S tímto souvisí další důvod - nechceme nikomu dávat takovou falešnou naději. Nechceme nikoho uvádět do klamu, abychom nebyli falešnými proroky, kteří říkají: „Pokoj, pokoj a nic se vám nestane“ a přitom tady budou lidé, kteří budou pod Božím soudem, protože jejich životy nebudou vykazovat známky Božího života.

A je přinejmenším ještě jeden důvod, proč potřebujeme rozlišit, kdo je a kdo není Božím dítětem. Boží Slovo nám přikazuje, abychom se oddělili od hříchu a od hříšných způsobů světa. Ale tragédií současné církve je, že místo aby se proměňovala obnovou své mysli podle Božího Slova, opouští toto Slovo a přizpůsobuje své myšlení myšlenkám, způsobům a jednání tohoto světa. Potom místo milosti a pravdy vládnou v církvi marketinkové metody, průzkum trhu, konzumní způsob života a věřící lidé se od nevěřících liší jenom tím, že o sobě říkají, že věří. A někdy dokonce ani to ne.

Takže pojďme nyní dále do textu a podívejme se na jednotlivé znaky, které jsou tolik charakteristické pro Boží děti.

 27  Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli.

Je tady první charakteristika Božích dětí. Ale dříve než se do ní pustíme, musíme se podívat na to, jak jsou tady Boží děti nazvané.

Ve verši 26 čteme, že křesťané jsou ti, kdo věří v Ježíše Krista. Ti jsou Božími dětmi. Božím dítětem se člověk stává skrze víru. Takže křesťan je Boží dítě, je to člověk, který uvěřil v Krista. Křesťanem se člověk nestává kvůli svému chování, nebo kvůli tomu, že narodil věřícím rodičům, nebo proto, že chodí do církve. Křesťan je jenom ten, kdo věří v Ježíše Krista.

A 27 verš jde ještě dále a říká, že křesťan je ten, kdo je pokřtěn do Krista. To je ale zvláštní vyjádření, že.

Křesťan je člověk, který věří v Ježíše Krista, který je Božím dítětem, a který je pokřtěný. Není to tak, že ten, kdo je pokřtěný je křesťan, nebo jak tvrdí některé církve - ten, kdo je pokřtěný vstupuje svým křtem do smluvy s Bohem. Je to přesně obráceně - kdo vstupuje VÍROU do smlouvy s Bohem, má být pokřtěný. A tento verš ukazuje ještě o kousek dále - ten, kdo uvěřil, byl skrze víru pokřtěn do Krista.

Dokonce je to tak, že je to Duch Svatý, kdo pokřtil každého křesťana - každého, kdo uvěřil v Krista, Duch Svatý do Krista VEKŘTIL.

Je to Duch Svatý, kdo křtí do Krista - do Kristova těla, křtí ty, kdo jsou Božími dětmi - jejichž Otcem je Bůh. Toto o čem mluvíme, jsou duchovní skutečnosti, které předcházejí tomu, čemu běžně rozumíme jako křtu. Ale je to přesně to, o čem mluví Ježíš se svými učedníky předtím, než vystoupil do nebe:

Získávejte mi učedníky - lidi, kteří uvěří v Ježíše Krista, jsou pokřtěni Duchem Svatým, vekřtěni do Kristova - ti jediní jsou učedníci a tyto křtěte. Ve vodě - ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého.

Pavel v tomto verši používá dvě symbolická vyjádření - prvním je křest - to je symbol našeho ztotožnění s Kristem potom, co jsme uvěřili. Je to první krok v poslušnosti křesťana v následování Ježíše Krista. Křest ve vodě, ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého. Podívejme se nyní v rychosti do listu Římanům:

Byli jsme ponořeni do vody - to je symbol naší smrti a vytaženi z vody, jako ti, kdo byli vzkříšeni k novému životu.

Druhý obraz, který Pavel používá je „obléknout Krista“. Všichni, kdo jste pokřtěni do Krista, jste se do Krista oblékli. Všimněte si toho, že je to v minulém čase. Křesťan je tady zobrazen jako ten, kdo je oblečený do Krista. Nežiji už já, ale žije ve mně Kristus. Žije na mně Kristu. Jsme ponořeni do Krista, jsme oblečeni do Krista. Jsme obklopeni Kristem. Co to znamená prakticky? Podívejme se na dvě věci:

1.      Jsme v bezpečí.

Není bezpečnější místo na světě než být oblečen do Krista. A neexistuje méně bezpečné místo než nebýt oblečen do Krista. A druhá věc?

2.      Proměna do Kristovy podoby:

A tím se dostáváme ke druhé charakteristice Božích dětí.

 28  Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena - všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Neexistuje, není Žid ani Řek, není otrok ani svobodný, není muž ani žena. Máme tady další velmi často velmi kontroverzně používaný verš. Co to znamená? Co nám tady Pán chce říci? Už není žádný rozdíl mezi lidmi?

Ne, to v tomto verši není. Ale tento verš jde na druhou stranu - je tady jednota Božích dětí. Nejedná se o uniformitu. Nejde o popření rozdílů. Nejde o to přestat rozlišovat. Ale připomeňme si kontext našeho oddílu. O co tady jde? Jde tu o rozdíl zákona a milosti. Zákona, který rozděluje a milosti, která spojuje. Je tady Žid a je tady Řek. Zákon říká, že je nesmírný rozdíl mezi oběma a zakazuje spojování Židů s pohany. Milost říká, že když Žid uvěří v Krista, stává se Božím dítětem a když pohan uvěří v Krista - stává se Božím dítětem. A je tady jedno nové stvoření.

Je tady rozdíl mezi otrokem a svobodným, ale když otrok přijme Krista, je svobodný v Kristu, ačkoliv je otrokem a když svobodný přijme Krista, stává se otrokem Kristovým, ačkoliv je v svobodný.

A totéž platí s mužem a ženou.

Bůh stvořil jednoho člověka ve dvou verzích - obě jsou stejně hodnotné, ačkoliv jsou mezi nimi rozdíly. Je to jako vidlička a nůž - dohromady tvoří jeden příbor, ale když budeme chtít použít nůž jako vidličku, bude se nám jíst špatně a dobrý kus masa si vidličkou také neukrojíme.

Jsou lidé, kteří chtějí smazat rozdíly mezi pohlavími - mezi mužem a ženou. Jsou muži, kteří si myslí, že žena je něco méně než muž. Že to je taková nehotová sorta člověka, která se hodí jenom k dětem a do domácnosti. Tak to můžeme slyšet např. v podobě: „žena za volantem = auto bez řidiče“ a mnoha dalších.

Na druhé straně spektra jsou ženy, které považují muže jenom za trochu vylepšené opice. A  vyvrcholením je v současné době hnutí za zrovnoprávnění tzv. homosexuální rodiny, kdy slyšíme názory, že je to v pořádku a je to přirozené, když dítě má za maminku muže a nebo tatínka ženu.

Ale to není to, co říká tento náš text. Tento verš zdůrazňuje jednotu Božích dětí. Jednotu těch, kdo uvěřili v Krista. Jestliže muž uvěří v Krista, stává se Božím dítětem stejně jako žena, která uvěřila v Krista. A dohromady tvoří jedno tělo, tělo Kristovo - církev. Proto tady čteme - my všichni jsme jedno v Kristu Ježíši.

Všimněte si, koho se týká tato jednota - týká se Božích dětí, těch kdo se skrze víru v Ježíše Krista stali Božími dětmi, těch kdo byli pokřtěni do Krista, těch kdo oblékli Krista. To není žádná institucionální jednota mezi církvemi, která je dnes tolik populární, ale je to duchovní jednota opravdových znovuzrozených křesťanů.

Tato jednota se projevuje ještě dalším způsobem: Boží děti jsou sourozenci v Kristu a tvoří jednu rodinu. Skrze víru se staly potomky Abrahamovými.

 29  A když jste Kristovi, jste símě Abrahamovo a dědicové podle zaslíbení.

Je tady jedna jediná rodina - Abrahamova rodina. A ti, kdo jsou Kristovi, jsou součástí této rodiny. Nikdo jiný nepatří do této rodiny, jenom ti, kdo skrze víru byli ospravedlněni Bohem.

Moji milí - žijeme jako jedna rodina? Boží Slovo říká, že jsme společenstvím víry. Že patříme k sobě, jeden druhému a naše vztahy by měly být jako vztahy v rodině. Přistupuji k druhým jako k těm, kdo patří do téže rodiny jako já? S láskou, s milostí, s odpuštěním a trpělivostí? Vnímám druhé křesťany jako své bratry a sestry v Pánu?

Toto je úžasná charakteristika Božích dětí - taková charakteristika, která ukazuje lidem kolem nás, že patříme k sobě a že jsme těmi nejbližšími příbuznými.

Právě toto je důležitý znak rodiny a Boží Slovo tady ukazuje, že to je něco, co bude mít velký dopad na svět kolem nás. Skutečnost, zda církev žije jako rodina nebo ne bude kázáním evangelia, ke kterému nebudeme potřebovat slova.

4,1-2 Snažím se říci, že dokud je dědic nedospělý, ničím se neliší od otroka. Je sice pánem všeho, ale až do času určeného otcem zůstává pod poručníky a správci.

Jistě jste si už všimli toho, že apoštol Pavel se v listu Galatským točí kolem jedněch a těch samých témat, která omílá z různých stran a různým způsobem.

V těchto a následujících verších se vrací k tomu, co začal ve třetí kapitole - k tématu synovství a s ním spojeného dědictví.

Každý, kdo uvěřil v Ježíše Krista se stal Božím dítětem - synem Božím.

A apoštol Petr k tomu dodává:

A tak jsme synové Boží. Co to znamená? Znamená to, že jsme svobodní.

 3  Když jsme byli nedospělí, byli jsme i my takto zotročeni principy tohoto světa.

Dříve jsme byli otroky - a nebo nedospělými - a Boží Slovo tady ukazuje, že to bylo totéž, co otroctví. Sloužili jsme hříchu a svému tělu, svému sobectví, svým zájmům. A Písmo říká, že to byla duchovní smrt, která vládla v našem životě.

Žili jsme ve vzpouře proti Bohu, proti svému Stvořiteli a proti jeho Synu Ježíši. Nechtěli jsme ho znát, nechtěli jsme ho poslouchat. Jediné co jsme chtěli bylo, žít si tak jak já zrovna chci. Byli jsme pod Božím soudem. A nebyla žádná cesta, jak uniknout. Ale stalo se něco ohromného.

Stalo se něco, co jsme nečekali, něco co naplánoval náš Bůh.

4-5 Ale když se čas naplnil, Bůh poslal svého Syna, narozeného z ženy, narozeného pod Zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli pod Zákonem, abychom přijali právo synovství.

Skrze víru v Ježíše Krista, kterého Bůh poslal ve stanovený čas, jsme se stali Božími dětmi. Všimněte si těch slov. Když se naplnil stanovený čas.

Bylo tady zaslíbení dané Abrahamovi a potom přišel zákon. Ale když se naplnil stanovený čas - znovu tady vidíme ohraničenou působnost zákona. Byl tady Boží Syn, který se narodil pod zákonem, který dokonale naplnil zákon, protože byl bez hříchu - což nám mimochodem ukazuje na to, že byl plně Bůh, protože jenom tak mohl plně a dokonale naplnit zákon i přes to, že byl pod tímto zákonem. Kdyby byl „pouhým“ člověkem, NIKDY by nemohl zákon naplnit.

Ale On se narodil z ženy jako člověk, narodil se pod zákonem, aby vykoupil ty, kdo byli zákonem zavřeni pod moc hříchu, abychom se mohli stát Božími syny. To je dobrá zpráva - byli jsme vykoupeni a nyní stojíme před Bohem jako synové.

To jsou ti, kdo patří do nejbližší rodiny, ti kdo mají přístup k Otci - pořád. Doširoka a dokořán otevřený.

 6  A protože jste synové, Bůh poslal do vašich srdcí Ducha svého Syna, volajícího: "Abba, Otče!"

A máme tady předposlední charakteristiku Božích dětí. To je niterné svědectví Božího Ducha. Svědectví o našem synovství.

Něvěřící a nevěrné srdce nemůže volat  k Bohu se synovskou láskou a se slovy Otče, tatínku. Znovu tady můžeme vidět ten propastný rozdíl mezi zákonem a milostí. V zákoně nalezneme mnoho Božích jmen, ale teprve milost nás uvádí do skutečného vztahu s Bohem.

Ani Mojžíš, ani David, ani proroci jako Jeremijáš nebo Izajáš nevolají k Bohu těmi důvěrnými slovy Otče.

Ale je to Ježíš, který učí své učedníky modlit se: „Otče náš, který jsi v nebesích“. Nebyly to skutky zákona, které my jsme konali a díky kterým bychom si vysloužili Božího Ducha, ale byl to dar Boží milosti, který jsme dostali společně s vírou Ježíše Krista.

Když jsme uvěřili, vložil Bůh do našeho srdce svého Ducha - Ducha volajícího Otče.

Proto můžeme tak dobře rozumět Pavlovu prohlášení  z Ř 8:

A tak mi dovolte otázku - znáte toto vnitřní ujištění Božího Ducha, který v nás přebývá? Svědčí, dosvědčuje vašemu srdci, že máme jednoho Otce v nebi? Pokud ano, radujte se v Pánu, protože Otec vás přijal za vlastní a to i přes vzpouru v níž jsme žili. Přijal nás na základě naší víry v Ježíše Krista. A pokud neznáte toto vnitřní ujištění, naléhavě vás žádám: Pojďte ke Kristu. Vložte svou důvěru do Jeho rukou. Vždyť Písmo říká:

7  A tak už nejsi otrok, ale syn, a když syn, pak také Boží dědic skrze Krista.

Když za nás obětoval svého vlastního Syna, jak by nám spolu s ním nedaroval všechno (Ř 8,32). Haleluja - jak slavný závěr našeho oddílu. Víte, lidé se někdy bojí toho slova dědictví nebo také odměna a říkají, že to není dobré přemýšlet v tomto kontextu. Ale Boží Slovo o tom mluví a dokonce ukazuje, že jsou dva druhy dědictví:

Za naše „dobré“ skutky - Bůh je spravedlivý a nenechá žádný skutek bez odměny.  Ovšem my víme, že skutků zákona nebude nikdo ospravedlněn. Naše skutky jsou poskvrněné hříchem a Boží Slovo říká, že:

 Bůh nenechá žádný skutek bez odměny.

Ale tento verš z listu Římanům pokračuje a ukazuje nám na to, jaké je to druhé dědictví:

A apoštol Petr nám připomíná, že:

2 Korintským 7:1  Když máme taková zaslíbení, moji nejmilejší, očisťme se od každé poskvrny těla i ducha a přiveďme k cíli své posvěcení v bázni Boží.

Amen.

Copyright © 2005 - 2008 Biblické společenství křesťanů
Naposledy změněno: 01. 01. 2008