Jednota křesťanů není volba - J 17,6-19

Podmínky pro jednotu křesťanů.

Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 12. listopadu 2006

Dobrý den. Přeji vám milost a pokoj našeho Pána Ježíše Krista. Tento týden jsme s Petrem mluvili o politické situaci v Roudnici, o tom, jak se vyvinula po říjnových volbách. Šokoval mě, když mi řekl, že v Roudnici vznikla koalice občanských a sociálních demokratů společně s komunisty. Je to pro mě nepochopitelné. Měli by zde spolupracovat lidé, kteří na jedné straně považují soukromé vlastnictví za nedotknutelné a na druhé straně jsou lidé, kteří neuznávají soukromé vlastnictví a chtějí tzv. společné vlastnictví, tedy znárodnění.

Petr mě ovšem zasvětil do situace a ukázalo se, že nejde o žádné politické ideály, ale zjednodušeně řečeno, jde o „koryto“. Zní to možná trochu hrubě, ale je to tak. Možná nás šokují takové věci - tedy mě určitě, ale když se rozhlédneme kolem sebe po tom křesťanském světě, zjistíme, že zde se často děje totéž.

Každý rok se v Praze pod záštitou bývalého prezidenta Václava Havla koná Fórum 2000 - místo, kde se setkávají nejvlivnější osobnosti světa - politického, kulturního a náboženského. Součástí tohoto setkání je bohoslužba, která je společná pro všechny - pro křesťany, buddhisty, muslimy, židy. A každý rok vidíme představitele českých církví, kteří se podílejí na této akci.

Mezi křesťany dnes existuje veliký trend - spojovat se dohromady s dalšími. Vytvářet takzvanou jednotu. A tak jsme mohli před časem vidět papeže, jak se modlí společně s buddhisty. Vidíme, jak se křesťané ve jménu jednoty spojují a nepřemýšlejí, jestli je to správné či nikoliv. Je na tom něco špatného usilovat o jednotu? Vždyť i Ježíši jde o jednotu!

Podívejme se nyní společně do 17. kapitoly Janova evangelia. Přečteme si celou tuto Ježíšovu modlitbu.

J 17 - otevřete si prosím své Bible a sledujte spolu se mnou text Božího Slova.

Dostali jsme se k závěru Ježíšovy modlitby. Ježíš se nyní soustředí na učedníky, kteří uvěří skrze svědectví apoštolů. V této se modlitbě se Ježíš modlí i za nás.

Ježíš se tu modlí za jednotu křesťanů. To je úžasná věc. Ale abychom mohli praktikovat tuto jednotu, potřebujeme pochopit, co tím Ježíš myslí.

Nejdříve se ale podívejme na jinou věc. Toto není jediné místo v Bibli, které mluví o jednotě věřících. Podívejme se v rychlosti na několik z nich dříve než se pustíme do našeho textu.

Mějte stejný ohled ke všem, stejnou lásku. Ať jste jako jedna duše a máte jednu mysl. Buďte jednotní, nerozdělení. Buďte jedním tělem.

My jsme jedno Tělo Kristovo. Není žádné jiné.

Všichni jsme jedno - v Kristu. Podívejme se ještě do listu Efezským, kde apoštol Pavel popisuje ještě jednou :

Jednota Ducha je popsána - jedno, jeden, jedna. Jak vypadá taková jednotná církev?

Tady je popsaná církev, která byla skutečně jednotná. Možná ale řeknete - no jo, oni to měli jednoduché. Tehdy nebyly žádné jiné církve, oni nemuseli zápasit s tím, co my. Jim se to zachovávala jednota Ducha. S takovými věcmi ovšem nemůžu vůbec souhlasit. Jsem přesvědčen - alespoň co se týče křesťanů v naší zemi, že je to přesně naopak. Pro nás by mělo být zachovávat jednotu křesťanů mnohem snazší. Ovšem k tomu, abychom to mohli dělat, potřebujeme zjistit některé důležité údaje, které souvisí s jednotou.

Jsou to tři údaje a my potřebujeme dobře porozumět těmto věcem, abychom nemíchali jablka a hrušky a nevydávali je za totéž. Jedná se o to, 1. komu je určena jednota, 2. jaký je základ této jednoty a 3. jak můžeme tuto jednotu budovat.

Na první bod najdeme odpověď i našem textu, ale abychom mu dobře porozuměli, musíme si zopakovat, co jsme se naučili z předchozích kapitol Janova evangelia.

Komu je tedy určená tato jednota?

 20  Neprosím ale jen za ně. Prosím i za ty, kteří ve mě uvěří skrze jejich slovo.

Ježíš se v modlitbě zaměřuje na všechny věřící a rozšiřuje rámec své modlitby. Ježíš se modlil za svých jedenáct učedníků, ale Jeho srdce i vize mířily dál. Modlil se za ty, kteří uvěří díky svědectví těchto učedníků. Modlil se za nás.

Kromě jiného to ukazuje na to, že to největší selhání učedníků, když opustili svého Mistra, bylo pouze dočasné. Budou zde další lidé, kteří od nich uslyší o Ježíši a uvěří v Něj skrze jejich svědectví. Ježíš jde na kříž s vědomím toho, že Jeho dílo nepřijde vniveč. Nevkládá nějaké „naděje“ do svých učedníků, ale ví, jak to bude dál, protože je zachovává, protože je dobrý pastýř, který neztratí ani jedinou ze svých ovcí. Ježíš ví, že ti, kdo jsou jeho učedníci nebudou neplodní, ale ponesou ovoce.

Můžeme nějak charakterizovat Ježíšovy učedníky? Projděme rychle kapitoly 13-17 a podívejme se na hlavní znaky učedníků, zmíněné v těchto kapitolách. Když budeme tyto věci procházet, pokládejme si otázku - platí tato věc o mně? Jsem Kristovým učedníkem nebo si na to jenom hraju? Žiji takto z lásky ke Kristu?

Podle čeho lidé poznají učedníky Ježíše? Podle toho, že říkají, že jsou učedníci? Podle toho, že chodí do církve? Podle toho, že jsou pokřtění? NE! Poznají je podle toho, jak žijou. Poznají je podle vzájemné lásky.

Tady je další důležitý znak opravdových učedníků. To jsou ti, kdo přijali Ducha Svatého. Jak to poznáme, že jsme přijali Ducha? Jednak je to subjektivní záležitost, protože Duch svatý dosvědčuje našemu duchu, že jsme Boží děti. Potom je to vnější svědectví a to, že rosteme v poznání Pána a jeho slova. A nakonec je to objektivní věc - totiž, že ve víře přijímáme to, co říká Bůh ve svém Slově. Ovšem tato skutečnost nezůstává neviditelná.

Život z Božího Ducha je životem plným ovoce. Jaké to je ovoce? Je to ovoce života, lásky a je to ovoce našich úst:

Opravdu nádherný a komplexní je popis křesťana v 17. kapitole.

Křesťan je tedy člověk, který zná Ježíše a zachovává Jeho Slovo, přijímá ho s radostí a roste v poznání Pána.

Pokud to nějak shrneme, kdo je tedy křesťan, kterého popisuje Boží Slovo? To je člověk, který skrze Ducha Svatého zná Ježíše a poznává ho stále víc a zachovává Jeho Slovo ve dvou důležitých oblastech: ve svém jednání - je to jednání lásky k druhým a ve svém mluvení - to je vydávání svědectví o Ježíši. Právě za tyto lidi se Ježíš modlí:

 21  Ať jsou všichni jedno, jako ty, Otče, ve mně a já v tobě; ať jsou i oni jedno v nás, aby svět uvěřil, že jsi mě poslal.

Jenom pro lidi, o kterých jsme mluvili, je možná tato duchovní jednota. Jenom tito lidé jsou jednotní. Ježíš se modlí za tuto jednotu mezi všemi věřícími. A chci to zdůraznit - tato jednota je možná jenom mezi opravdovými věřícími. Není možná pro ty, kdo nejsou věřící, není možná mezi křesťany a lidmi z jiných náboženství, není možná mezi křesťany a buddhisty nebo ateisty. Není možná ani pro ty, kdo si říkají křesťané a nejsou jimi.

Nesnažme se vytvořit nebo budovat společenství nebo jednotu s těmi, kdo nejsou křesťané. Takové úsilí je předem odsouzené k nezdaru. Používejme Boží Slovo k tomu, abychom rozuměli s kým máme budovat jednotu a s kým ne. Ať je pro nás Písmo tím měřítkem, které bude rozhodovat o našem životě.

Ježíš se tu modlí za jednotu svých učedníků. Ježíš ve své modlitbě vidí ten obrovský zástup před Božím trůnem ze všech národů, ras, jazyků, společenských vrstev - a modlí se za to, aby překonali rozdíly, z nichž pocházejí a porozuměli své jednotě, která je založená na Něm.

Ježíš se nemodlí za uniformitu nebo institucionální jednotu mezi věřícími, ale za osobní aktivní jednotu, která společně svou rozmanitostí obohacuje církev. Zatímco uniformita hledá jednotu mezi jablkem a hruškou, což ale to nejde, jednota způsobená Duchem Svatým spojuje rozmanité v lásce. Zatímco instituční jednota (což je často spíše uniformita) chce spojovat na základě nějakých vnějších věcí, takže není vypůsobená Duchem Svatým, Ježíš hledá jednotu srdcí naplněných Duchem Svatým.

Musíme se spolehnout na to, že tato modlitba se naplnila a že církev je jednotná. Naše selhání je v tom, že nedostatečně rozumíme této pravdě a nežijeme v ní.

Základ naší jednoty je stejný jako je základ jednoty mezi Otcem a Synem - rovnost osob. My všichni jsme díky kříži postaveni na stejný základ. Vzorem naší jednoty je jednota Boží Trojice. To je taková jednota, která dovoluje rozdílnost osob, ale zachovává stejný základ.

Ježíšova modlitba za jednotu však směřuje ještě dál. Duchovní jednota křesťanů ukazuje na církev, která reprezentuje Ježíše ve světě. Výsledkem jednoty křesťanů je mocné svědectví o Ježíši. Aby svět poznal, že jsi mě poslal.

 22 Dal jsem jim slávu, kterou jsi dal mně, aby byli jedno, jako jsme jedno my.

Ježíš se modlí za to, aby církev byla charakteristická slávou. Těm, kdo uvěří skrze svědectví učedníků, dává Ježíš svou slávu - slávu, kterou Otec dal Jemu.

Ještě dříve než bylo cokoliv stvořeno, měl Ježíš slávu u Otce. To nám mimochodem ukazuje na to, že Kristus existoval před stvořením světa, což je v protikladu tomu, co učí některé sekty a co si myslí mnoho lidí - totiž že Kristus byl stvořenou bytostí.

Tato sláva - a to je druhá věc, které potřebujeme porozumět v otázce jednoty křesťanů, tato sláva je základem, na kterém máme stavět. Už jsme si řekli, že jednota je možná jenom mezi opravdovými křesťany. Dokonce jsme si ukázali, že mezi opravdovými křesťany je jednota realitou, kterou máme žít. A tady je základ této reality - Boží sláva, Kristova sláva.

Cílem života každého Kristova učedníka je Boží sláva. Všechno dělá k Boží slávě. Tak to říká Písmo. A jenom toto je základ, na kterém můžeme budovat jednotu.

Můžeme spolu nesouhlasit, můžeme mít různé názory, můžeme mít odlišné pohledy na některé věci v Božím Slově, ale dokud bude východiskem, základem těchto našich názorů Boží Slovo a jeho kvalitní interpretace, potom nám půjde o Boží slávu a budeme jednotní. Pokud se ovšem postavíme na jiný základ než je Slovo Boží - může to být lidské učení, tradice, kultura, teologický systém, věda, psychologie - cokoliv - potom už jde jenom o lidskou slávu a ne o slávu našeho Pána a potom není možná žádná jednota.

Když tedy mluvíme o Kristově slávě, kterou dal lidem - jaká to byla sláva? Izajáš zahlédl jeho slávu a mluvil o něm (Jan 12,41).

Jan nám tu říká, že to byla Kristova sláva, kterou spatřil prorok Izajáš. Tato sláva se hluboce dotkla Izajáše a jeho život byl touto slávou proměněn.

Vidíte, jak byl Izajášův život naplněn Boží slávou, Kristovou slávou? Tady jsem, pošli mne! Když Bůh hledá dobrovolníka pro práci na Božím království, Izajáš je připraven.  Jeho ochota plnit Boží vůli je znakem Boží slávy v jeho životě.

Mimochodem všimli jste si z kolika lidí si Bůh toho dobrovolníka vybral? Zdá se,  že Izajáš byl v chrámě před Bohem sám, takže Boží otázka byla spíše takovým dobře zabaleným příkazem. Stejné je to i dnes s námi. I my stojíme před otázkou koho pošlu, kdo půjde? I my stojíme před Bohem každý sám. Sám za sebe. Jenom já a Bůh. A ochota plnit Boží vůli je znakem Boží slávy v našem životě. Když církev jedná podle Boží vůle je to známka Boží slávy, která se projevuje v církvi.

A tak když máme tutéž slávu, kterou měl Syn u Otce, nezapomeňme na to, že to byla tato sláva, která se tak často projevovala pokorou, slabostí, utrpením a která byla s konečnou platností prokázána obětí na kříži.

Jak máme žít v této slávě? Znamená to, že budeme sdílet s druhými Kristovu slávu - slávu Jeho přítomnosti v našich životech. A tak naše soustředění se na Krista bude podporovat jednotu. Znamená to soustředit se na samotného Pána Ježíše.

23 Já v nich a ty ve mně, aby byli dokonale jedno a aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě.

Ježíš se modlí za jednotu v lásce. Modlí se za dokonalou jednotu svých učedníků.

Já v Tobě a Ty ve Mně - to je nekompromisní, dokonalá jednota. Jednota bez strachu nebo nátlaku. Ježíš chce jednotu lásky a společné identity v Kristu.

Všimněme si paralelní struktury ve verších 21-23:

21a aby byli jedno

21b jako ty Otče ve mně a já v Tobě

21c aby i oni byli jedno v nás

21d aby svět poznal, že jsi mě poslal

22b aby byli jedno

22c-23a jako my jsme jedno, já v nich a ty ve mně

23b aby byli dokonale jedno

23c aby svět poznal, že jsi mě poslal a že jsi je miloval, jako jsi miloval mě