Útěcha od Ježíše, část I. - J 14,1-11

Mgr. Petr Papež, 20. srpna 2006, BSK Ústí nad Labem

 Víte, jak někdy rodiče, když mají malé děti a uloží je do postele, tak jim nechají svítit lampičku nebo nechají otevřené dveře, protože se děti bojí být potmě sami? A někdy se probudí, mají strach a brečí, aby přivolali mámu nebo tátu? Nevím, jak je to u vás, děti, nebo jak to bylo u vás, dospělí, když jste byli malí nebo jak je to u vašich dětí, nicméně podobně tomu, co jsem říkal, se začali bát také Ježíšovi učedníci.

Díky tomu že studujeme Janovo evangelium oddíl po oddíle, kapitolu po kapitole, tak už asi víte, proč se báli. Postupné procházení biblické knihy má spoustu výhod. Mimo jiné to má tu výhodu, že když v prvním verši čteme, „vaše srdce ať se nechvěje úzkostí“, tak už vám nemusím dlouze vysvětlovat, o jakou úzkost u učedníků šlo. Už víte, že byli zmatení a znejistění a smutní z několika důvodů. Odcházel od nich Ježíš Kristus a nemohli ho následovat, ani pořádně nechápali, kam jde. Ježíš také mluvil v zármutku o tom, že jeden z nich ho zradí a oni si nebyli jisti, kdo to bude. A jmenovitě Petrovi řekl, že ho třikrát zapře, než kohout zakokrhá, přestože Petr hodně toužil Ježíše následovat, chtěl za něj dokonce položit život. Nemohli prostě udělat nic, aby s nimi jejich Pán i nadále zůstal. Oni se vzdali svého dřívějšího života, aby hledali nejprve Boží království. Chodili s Ježíšem tři roky. Učil je, dal jim moc konat zázraky, ochraňoval je a zachraňoval. A nyní je měl opustit. Pokud bychom nevěděli, v jakém stavu mysli se nacházeli, tak by 14. kapitola, kterou dnes otvíráme, pro nás nebyla tak vzácná, jak věřím, že bude. Její význam by nenabyl plnosti. 14. kapitola je totiž kapitolou útěchy. A útěcha se cení tam, kde je smutek. Ježíš zde utěšuje a povzbuzuje své učedníky, kteří jsou zkroušení a chvějí se úzkostí. Vidíme zde Ježíše jako Boha „veškeré útěchy“, jak o tom psal Pavel korintským věřícím. A přestože šlo o neopakovatelnou situaci, tak pokud budeme pozorní, najdeme v ní spoustu věcí o pro náš život, pro ty situace, kdy se cítíme opuštěni Bohem. 

Ježíšova výzva

Už minule jsme si všimli, jak Ježíš oslovuje své učedníky s láskou, „dítky“. Říkal jim, že od nich odejde, ale nebylo to proto, že by je neměl rád, vždyť nedlouho předtím jim prokázal lásku umytím jejich nohou. Nyní pokračuje v tom tónu plném útěchy a laskavosti. Ježíš samozřejmě viděl, jak jsou učedníci zkroušení. Zareagoval na to slovy, v. 1:

 Vaše srdce ať se nechvěje úzkostí!

  Ještě přesněji bychom mohli Ježíšova slova vyjádřit takto: „Už nenechte své srdce, aby se chvělo úzkostí.“ Ježíš jim totiž, jak víme, neříká, aby se nezačali bát, ale aby se přestali bát. Utěšuje je v jejich úzkosti, přestože nedlouho předtím byl sám v hlubokém zármutku, když mluvil o zradě jednoho z učedníků ve 13. kapitole, 21. verši. Ve skutečnosti jsou hluboký „zármutek“ v tomto verši a „úzkost“ z 1. verše, který máme před sebou, v originále, tedy v řečtině, vyjádřeny stejným slovem - tarasso. Ježíš Kristus prožíval to, co my. Nikdo mu nemůže vyčíst, že nezná trápení a zármutek. Jeho slova nejsou laciná. Pán Ježíš zná naše slabosti. Nevyčítá učedníkům jejich strach, ale také nechce, aby je svíral a ovládal.

Lék na úzkost

Ježíš tedy učedníky nabádá, aby se přestali strachovat. Ale jak to mají udělat? Mají si vzít prášek na uklidnění nebo mají svou úzkost někam vytěsnit či říct si, že to nějak dopadne? Dostáváme se k Ježíšově léku na úzkost. Tím lékem je víra či důvěra v našeho Boha. Čteme, v. 1: „Věříte v Boha, věřte i ve mne.“ Další možný překlad je: „Věřte v Boha, věřte i ve mě.“ Nevím, jestli měl Ježíš na mysli spíše to první nebo to druhé. S určitostí ale víme, že důvěra v Boha či důvěra v Ježíše, protože to je to stejné, vyhání strach.

Nebo když to vezmeme z druhé stránky, tak strach se nás zmocňuje tehdy, když je oslabena naše důvěra v Boha a v Ježíše Krista. Stane se to tehdy, když nás naše vnější okolnosti nebo vnitřní pocity přimějí k pochybnostem o Bohu. Vžijte se do situace učedníků. Pán Ježíš mluví o tom, že nás opustí - je to opravdu ten Mesiáš, vždyť jak nás může najednou nechat napospas světu? Říká, že nemůžeme tam, kam on - splní skutečně své sliby dané těm, kteří jej následují a hledají nejdříve Boží království? Říká, že jeden z nás ho zradí a že Petr ho zapře - nechal nás chodit s ním celá ta léta zbytečně? Najednou se cítili opuštěni a vydáni napospas osudu. Chvěli se úzkostí. A jakým okolnostem a pocitům podléháte vy? Co vás vede k pochybnostem o Bohu - o Jeho dobrotě, lásce, jeho kontrole nade vším, o tom, že je opravdu tím, kým říká, že je?  Je to nejistota v práci, potíže v rodině, finanční těžkosti, nepřátelství ostatních lidí, neustálý boj s vlastním hříchem, nevyslyšená modlitba, pocit samoty, marnosti?

Potřebujeme důvěřovat Bohu. Ať už jde o starost o jídlo a pití, o oblečení, starosti o budoucnost (Lk 12:29), o jakoukoli jinou starost (Fp 4:6), Boží odpověď je vlastně jen jedna: Věř mi.

Není to tak, že bychom v něj předtím nevěřili. Učedníci věřili, ale potřebovali věřit víc. Musíme věřit víc. Už jsme uvěřili v mnohem nepravděpodobnější věc, totiž že naše hříchy jsou odpuštěny, tak Bůh nám může znovu dodat víru. Pokud jsme uvěřili, že Bůh se postaral o naše hříchy, proč bychom nemohli věřit, že se teď o nás postará i nadále. Potřebujeme posílit svou víru.

Vybavujete si, že jsme si už několikrát bavili o různých stupních víry v Janově evangeliu? Dá se říct, že čím pevnější je víra, tím větší máme jistotu, co se týče našeho spasení a co se týče našeho života. Opravdu pevná víra je ta, které stačí říct: Věř v Boha, věř v Ježíše. Bůh je hoden naší důvěry prostě proto, že je Bůh. Ježíš je hoden naší důvěry prostě proto, že je Bůh. Člověk s pevnou vírou důvěřuje Bohu pro to, kým Bůh je.

Důvody k víře

Ale to se lehce řekne, ale dost často se to těžko udělá. To namítneme asi všichni. Co by si pomysleli učedníci, kdyby Ježíš skončil tím, že mu mají prostě věřit. Asi by je napadlo něco jako: Ale v tom je celá ta potíž, že nemůžeme věřit, když se tady dějí tak divné věci. Určitě byli rádi, že Ježíš pokračoval. Nejenže jim ukázal lék,  kterým je důvěra, ale taky jim pomohl ho získat. Nebo jinými slovy, ukázal jim základ, na kterém musí stát, a pomohl jim postavit se na něj. Jak to udělal? Čteme Ježíšova slova verše 2-4:

 V domě mého Otce je mnoho příbytků; kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to. Jdu, abych vám připravil místo. A odejdu-li, abych vám připravil místo, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já. A cestu, kam jdu, znáte.“

Těmito slovy jim ukázal, že se vše děje podle plánu, který je pro jejich dobro. Odchází jen, aby znovu přišel a byl navždy s nimi. Jeho odchod má smysl. Nehraje s nimi žádnou nepoctivou hru - „kdyby tomu tak nebylo, řekl bych vám to“. Bůh ani s námi nehraje žádnou hru. Někdy nám ukáže, tak jako učedníkům, proč se věci dějí. Někdy nám to ale neukáže. Přesto vždy všechno řídí tak, abychom došli do nebe. Proto mu můžeme věřit.

Co konkrétně Ježíš odhalil ve verších 2-4 učedníkům, aby posílil jejich důvěru a tak je utěšil?

„V domě mého Otce je mnoho příbytků“ - Ježíš mluví o nebi (2 Kor 5:1). To je pravý dům jeho Otce. Je načase, aby začali chápat duchovní povahu Jeho království. Nebe je to místo, kam jej nyní nemohou následovat. Ale přesto je tam mnoho příbytků. Ježíš jim odhaluje, že v nebi je dostatek prostoru.

„Jdu, abych vám připravil místo.“ - Ježíš osobně připraví místo pro každého z učedníků tam, kde je mnoho příbytků. Touto pravdou úplně zrušil jakoukoliv konkurenci mezi křesťany. Nemusíme se snažit být lepší než ostatní, abychom se dostali do nebe. Jak říká vykladač John Gill: „Svatí jsou milováni stejnou láskou, koupeni za stejnou cenu, ospravedlněni stejnou spravedlností a jsou všichni syny Božími.“ V nebi je místo pro všechny učedníky. Nezáleží to ani tak na nás, ale na Ježíši, se kterým máme podíl díky jeho smrti na kříži. Protože zemřel za nás, vstal z mrtvých a vstoupil na nebe, může nám připravit místo tam, kde je mnoho příbytků. Musel odejít, abychom měli připravené místo.    

„Odejdu-li, opět přijdu a vezmu vás k sobě, abyste i vy byli, kde jsem já.“ Ježíš utěšuje učedníky tím, že se pro ně i vrátí. Přijde si pro ně, aby je konečně vzal tam, kde je on - do nebe. Vlastně Ježíš se tak trochu pro učedníky vrátil i po svém vzkříšení a také Duchem svatým, jak to ještě ve 14. kap. uvidíme. Ale tady mluví o druhém příchodu. Očekáváme druhý příchod Ježíše, kdy si pro nás Ježíš přijde, abychom byli věčně s ním, ne na zemi, ale tam kde je on, v nebi. O tom, jaké to bude v nebi, toho víme málo. Dozvěděli jsme se, že tam jsou jakési příbytky. Mají tam být ulice dlážděné zlatem apod., ale to je zřejmě jen symbolické vyjádření. O nebi je mnoho věcí vyjádřeno pouze záporně - už tam nebude hřích, pláč, bolest a nemoci. Ale přesto víme to nejdůležitější - budeme tam spolu s Pánem Ježíšem Kristem. Naše kolísavá víra ustoupí oslavenému zraku. (Pokud se zde na zemi řídíme podle toho, co vidíme, není to dobře. Ale jednou se vše obrátí.) Když čteme, „vezmu vás k sobě“, tak to není jen, že nás vezme do nebe, ale je to velice krásné slovo přijmu vás, budeme tváří v tvář.  Po tom toužili učedníci, být i nadále s Ježíšem. A to jim Ježíš slíbil, i když opravil jejich představu o tom, že s nimi bude jako Král na zemi. Jeden pastor se rád ptá: Chtěli byste pořád ještě nebe, kdyby tam nebyl Ježíš?

„A cestu, kam jdu, znáte.“ - Nejenže Ježíš přijde pro svůj lid, pro svou církev, ale jeho lid také zná cestu, která vede do nebe. Ježíš, zde říká, že cestu známe. Tou cestou, jak uvidíme za chvíli, je On sám.

Tím vším Ježíš utěšuje učedníky a spolu s nimi i nás.

Tomášova námitka a Ježíšova odpověď

Nicméně Tomáš, to je ten příslovečný nevěřící Tomáš, přerušuje Ježíše po jeho posledních slovech „A cestu, kam jdu, znáte.“ Pro zajímavost, od kapitoly 14 do kapitoly 16 je Ježíš přerušen pouze čtyřikrát, dvakrát v našem dnešním oddíle. Tady máme první přerušení, kdy Tomáš oponuje, v. 5:

 Pane, nevíme, kam jdeš. Jak bychom mohli znát cestu?

Stojí zde proti sobě dvě protichůdná tvrzení. Ježíš říká, že cestu, kam jde, učedníci znají. Tomáš zase říká, že ji neznají. Jak vznikl tento problém? Bylo to tak, že Tomáš měl pořád ještě zmatek v tom, kam to Ježíš vlastně odchází. Nějak mu nedocházelo, že Ježíš pořád mluví o domě svého Otce.  Proto Tomáš říká, že učedníci nevědí, kam Ježíš jde. A pokud nevědí, kam jde, tak logicky neznají ani cestu do toho místa. Tomáš spíš myslí na tu cestu, po které od nich odejde  Ježíš, možná nějakou silnici, zatímco Ježíš má na mysli duchovní cestu, po které musí jít oni, aby je přijal do nebe, tedy do Otcova domu. A tuto cestu už znají, protože znají Ježíše, který je tou cestou. To už je několikrát učil. Připomeňme si podobný obraz z

Myslím, že často jsme v nesnázích stejně zmatení a pochybující jako Tomáš. Najednou je naše myšlení celé posunuté, zmatkujeme a zapomínáme to, co bychom už měli znát. Měli bychom se však spolehnout spíš než na naše přesvědčení, že neznáme cestu, na Boží slovo, že cestu známe. Všem věcem nerozumíme v plnosti, ale známe je, víme toho spoustu, protože Ježíš nás uvedl do světla a do pravého poznání. Tomáš i když spoustu věcí nechápal, tak duchovně věděl víc než všichni učení farizejové. Na všechny naše duchovní otázky nalezneme s Boží pomocí odpověď v Božím Slově. Potřebujeme si před sebe postavit nekompromisní a jasnou pravdu, tak jak to udělal Ježíš s Tomášem a učedníky.

6 Ježíš mu odpověděl: "Já jsem ta cesta, pravda i život. Nikdo nepřichází k Otci než skrze mne.

Jinými slovy: Tomáši, znáš cestu a vše podstatné, protože já jsem ta cesta, pravda i život. A k Otci žádná jiná cesta nevede.

Často tento verš bývá citován, když chceme jako křesťané poukázat na výlučnost křesťanství, na to, že bez Krista nemůže být nikdo spasen. Nestačí mít upřímnou snahu a prostě jen čemusi věřit. To se lidem nelíbí a říkají, že je to strašně omezující a omezené. Urážejí je to. Ale měli bychom se na to dívat úplně obráceně. Můžeme být rádi, že existuje alespoň jedna cesta. Bůh vůbec nemusel poslat Ježíše jako Spasitele. Je jedno jaký ten který člověk je, sám o sobě nemá naději kvůli svému hříchu. Ježíš je opravdu ta jediná cesta a myslím, že to je správné použití Písma, když používáme tato slova, abychom ukázali Ježíšovu výjimečnost. Ježíš nám tato slova zanechal, abychom je takto používali. Ale chtěl bych, aby pro nás tato slova od teď nebyla jen argumentem pro výjimečnost křesťanství.

Ta slova totiž Ježíš v první řadě říká jako ujištění. Pořád jsme ve 14. kapitole, která je plná útěchy. Ježíš svými slovy chce ubezpečit Tomáše a učedníky, že dobře znají cestu do Otcovu domu. Tomáš vůbec nechtěl tvrdit, že nějaká jiná cesta vede k Bohu. On prostě říkal, „Jak to, že znám cestu?“ A Ježíš mu na to odpověděl, „Protože znáš mě.“ Znáš mě a to stačí. Ve mně máš vše. Nemusíš už o ničem jiném přemýšlet. Soustřeď se na mě. Já jsem všechno, co potřebuješ, aby si došel do nebeského království.

A Ježíšova slova „Já jsem ta cesta, pravda i život“ by pro nás měla být ujištěním i přesto, že jim zas až tak moc nerozumíme. Konec konců víme to podstatné, a to je to, že jsou o Ježíši. Samozřejmě by ale měla být výzvou, abychom se snažili víc jim porozumět. Myslím, že nad nimi máme o čem přemýšlet. Asi mi dáte za pravdu, že z nich čiší ohromná hloubka. „Já jsem ta cesta, pravda i život.“ J. C. Ryle o těchto slovech řekl, a myslím, že mluví snad za všechny křesťany, něco v tomto smyslu: „Ten, kdo se pokouší je odkrýt, nedělá o nic víc než že jezdí po povrchu zlatého dolu.“

Pojďme se i tak aspoň v nástinu podívat na význam slov cesta, pravda a život. Snad vás to povede k dalšímu dolování.

Kristus je ta CESTA - Ježíš je ta jediná cesta, protože umožňuje přístup k Bohu Otci. Proroci prorokovali o spasení. Starozákonní systém obětí byl předobrazem spasení. Ale jedině Ježíš Kristus ho sám uskutečnil. Svou smrtí na kříži za naše hříchy, které uspokojila Boží spravedlnost, otevřel cestu k Otci. Roztrhl oponu ve svatyni svatých na znamení toho, že skrze něj jakoby přes most nebo po Jákobově žebříku můžeme přijít k Otci. My hříšníci můžeme stanout v přítomnosti spravedlivého Boha, který nenávidí hřích, protože jsme byli ospravedlněni Ježíšovou krví.

Kristus je ta PRAVDA - Ježíš je zosobnění veškeré podstaty pravého náboženství. V něm k nám nepřekonatelným způsobem promluvil Bůh v tomto posledním čase, protože Ježíš Kristus je výrazem Boží podstaty. V něm je pravda a on je pravda, která nás může osvítit, osvobodit a spasit. Bez něj jsme ponecháni v temnotě nebo vidíme jen stíny. Skrze Mojžíše dostali židé zákon, ale milost a pravda (tedy v plnosti) přišla skrze Ježíše Krista (Jan 1,17).

Kristus je ten ŽIVOT - Ježíš mluví o životě v kontrastu se smrtí. Ježíš má slova věčného života, ale on také tím věčným životem je. Ten kdo věří v Ježíše, i kdyby zemřel, bude žít (Jan 11,25). Ježíš je původce a dárce života, v něm je život (Jan 1,4; 5,26). Ježíš přišel, abychom měli život v hojnosti (Jan 10,10; 6,57).

Cesta, pravda, život. To všechno je Kristus, který nás jako cesta vede k Bohu, jako pravda osvobozuje a jako život přivádí do věčného společenství s Bohem. Všechno krásně shrnul Tomáš Kempenský ve svém spisku Následování Krista. Byl to sice středověký katolický mystik, takže pozor na něj, ale tohle se mu povedlo:

Následuj mne. Já jsem ta cesta, pravda i život. Bez cesty nelze chodit; bez pravdy nelze vědět; bez života nelze žít. Já jsem ta cesta, po které musíš jít; ta pravda, které musíš věřit; ten život, ve který musíš doufat. Jsem nezničitelná cesta; neomylná pravda; věčný život. Jsem ta nejpřímější cesta; ta svrchovaná pravda; skutečný život, požehnaný a nestvořený. Pokud zůstaneš na mé cestě, poznáš pravdu a pravda tě vysvobodí, a získáš věčný život. (kapitola 93)

Dostáváme se k 7. verši. Zde Ježíš podtrhuje ten úzký vztah mezi sebou a Jeho Otcem. Jde o záhadnou jednotu, v jejímž důsledku ten, kdo správně zná Ježíše Krista zná i Otce. Říká:

 Kdybyste znali mne, znali byste i mého Otce. Nyní ho již znáte, neboť jste ho viděli.

Není to poprvé, co Ježíš takto mluví. Ale učedníci až do této události pořádně nechápali jedinečný vztah Ježíše a Boha Otce. Jinak by věděli, že Bůh se odhaluje skrze Ježíše, jehož podstatu Ježíš sdílí, protože jedno jsou. Ovšem teď, když jim Ježíš jasně vysvětlil, že On je cesta, pravda, i život, jak jsme o tom mluvili, je konečně na čase, aby v Ježíši plněji poznali Boha Otce. Měla se konečně upevnit jejich slabá víra, že s Ježíšem se na cestě za Otcem nemohou ztratit.

Filipova námitka a Ježíšova odpověď

Avšak Filip, místo toho, aby konečně přijal tu skutečnost, že Ježíš jako jedinečný Boží Syn je pro ně dokonalým zjevením Otce, tak Ježíše přerušil s výzvou, aby jim ukázal Otce ne v sobě, ale mimo sebe. To je to druhé přerušení, v. 8:

 Pane, ukaž nám Otce, a víc nepotřebujeme!

Filip měl Ježíše rád a ctil ho, oslovil ho Pane, ale taky zřejmě toužil po takzvané teofanii, viditelném projevu Boží slávy. Takového zjevení se dostalo třeba Mojžíšovi. Filip říká, že kdyby se mu takového zjevení dostalo, že pak už bude mít klid. A tak je jasné, že Filip se nechtěl nechat utěšit tím, že Ježíš zjevuje Otce v plnosti. Jeho srdce bylo stále neklidné, přestože slyšel Ježíšova slova, slyšel Jeho svědectví o sobě a viděl Jeho skutky.

Někdy jsme jako Filip, protože nám nestačí, co nám Bůh dal ve svém slově a co udělal v našem životě. Nechceme přijmout nějakou zjevnou pravdu z Božího Slova. Třeba nechceme uvěřit v Boží svrchovanou péči o nás. A pořád o tom pochybujeme a nedá nám to spát. Chceme, aby se Bůh projevil nějakým zvláštním způsobem, abychom mohli věřit, že mluví pravdu. Kdyby takhle Bůh učinil nějaký zázrak, nějak se ukázal, nějakým zvláštním způsobem ke mně promluvil, třeba skrze nějakého proroka. A přitom celou dobu máme přítomnost Ducha svatého a svědectví Písma: svědectví Ježíše, svědectví apoštolů, což je všechno zapsáno pro nás.

Pokud to takhle s námi je, tak potřebujeme přesně to, co dostal Filip - jemné napomenutí. Mnoho slyšel a viděl, ale nějak mu věci nedocházeli. A nejen jemu. My si sice někdy říkáme, že učedníci byli dost natvrdlí, ale řekněme si upřímně, kolik si toho pamatujeme z četby Písma, kolik si toho pamatujeme z kázání. Některé věci jsme slyšeli už mnohokrát a pořád nám nedocházejí a neřídíme se podle nich. Tak zpátky k tomu napomenutí. Čteme ve verši 9-10,

 Ježíš mu odpověděl: "Tak dlouho jsem s vámi, Filipe, a ty mě neznáš? Kdo vidí mne, vidí Otce. Jak tedy můžeš říkat: Ukaž nám Otce? Nevěříš, že já jsem v Otci a Otec je ve mně? Slova, která vám mluvím, nemluvím sám od sebe; Otec, který ve mně přebývá, činí své skutky.

Pokud Filip chce trvat na tom, že chce ukázat Otce nějak jinak než na  Ježíši, tak to vlastně znamená, že Ježíše vůbec nezná, že přestože ho vidí fyzicky, nevidí Jeho duchovní význam. Přece to není poprvé, co Filip slyší, že Syn a Otec jsou jedno, že jeden je ve druhém, což dává smysl jedině tehdy, pokud sdílejí stejnou podstatu. A Ježíšova slova tedy nejsou jen Jeho, ale jsou to slova Otcova a stejně tak Ježíšovy činy pocházejí z Otcovy vůle. Podívejme se jen na pár míst z předcházejících kapitol Janova evangelia.

Tohle všechno už mohli vědět z toho, jak Ježíš mluvil dřív k davu, k farizeům i k nim. A tak se Ježíš vlastně ptá: Věříš nebo nevěříš? A někdy je to ta nejlepší otázka. Místo toho, abychom neustále rozebírali své úzkosti a pochybnosti, potřebujeme si položit jasnou otázku: Věřím nebo nevěřím? Na které jsem straně? Jsem jako farizejové, jako nevěřící lidé nebo patřím k Ježíši? Pokud to první, co z toho vyplývá, dovedu si takový život představit? Pokud to druhé, jaké důsledky z toho mám vyvodit pro svůj život? Ježíš Filipa směřuje k tomu, aby si uvědomil, jak na tom je. Bylo třeba, aby na tom Filip byl aspoň tak jako muž, který, když se ho Ježíš ptal na víru v uzdravení jeho syna, řekl:

Ježíš věděl asi lépe než Filip, že Filip je přes všechny pochyby skutečný učedník, ve kterém je víra, která potřebuje být upevněna.

Aby Ježíš Filipovu víru i víru ostatních učedník ještě znovu upevnil, řekl jim, v. 11:

 Věřte mi, že já jsem v Otci a Otec ve mně; ne-li, věřte aspoň pro ty skutky!

Znovu jsou povzbuzováni k víře v Ježíšova slova, která jim mohou přinést klid - „já jsem v Otci a Otec ve mně“. A pokud nedokáží věřit Ježíši prostě pro Jeho slova, pokud mají nedověru, mohou se obrátit ke svědectví skutků, k zázrakům, které Ježíš konal. Křísil mrtvé, očistil malomocné, uzdravil hluché, slepé, proměnil naše srdce. To všechno Ježíš vykonal ne proto, aby ukojil naši touhu po senzacích, ale abychom uvěřili v Jeho svědectví. Má nám to pomoct získat jistotu o PJK.

Na závěr bych chtěl v několika větách shrnout Ježíšovu útěchu ve srovnání s útěchou, kterou může nabídnout tento svět, aby nám tak vynikla krása Ježíšova jednání a jeho slov.  Potřebujeme si zapamatovat, že Ježíšova slova útěchy se liší od útěchy, kterou nám dává tento svět. Mezi lidmi často slyšíme slova jako „To bude dobré“, „To přejde“ apod. Taková útěcha je dobře míněná. Ale většinou není založena na ničem jiném než na snaze pomoct. V tak mnoha situacích lidé prostě nedokáží pomoct jinak, než tak že trpícímu nabídnou naslouchající ucho a tato slova útěchy. Jsou to slova, za které se však nemohou zaručit. Nevědí totiž, zda to opravdu bude dobré nebo zda to opravdu přejde. Někdy se to stane, jindy ne. A ztrápený člověk se buď chytí této nejisté naděje, stejně jako tonoucí se chytí stébla a nebo se propadne do ještě hlubšího zoufalství.

Úplně jinak je to s útěchou od Ježíše. On je Bůh. Za jeho slovy stojí autorita. Neslibuje nám „holuba na střeše“, něco k čemu možná dojde. On může mluvit s určitostí. Ví všechno, co se děje a co se stane. Někdy není jednoduché získat pokoj z Ježíšových slov. Někdy se musíme učit postupně jako apoštolové. Někdy Jeho slova rozbijí naše představy nebo nás postaví před rozhodnutí, zda v něj budeme věřit nebo ne, ale přesto nebo právě proto jsou zdrojem pravé útěchy.

Ježíš nás ale také těší jako člověk, který byl zarmoucen a jemuž byla útěchou sláva, která na něj čekala u Otce. Těšil své učedníky stejnou útěchou jaké se dostalo jemu samotnému (2. Kor 1:4). Ukázal jim na nebe, kde budou věčně žít ve slávě. Utěšujme jedni druhé.

       A tak přesto, že to učedníkům trvalo nějakou dobu než získali pevnou důvěru v Ježíše, která vyhání veškerou úzkost, nakonec určitě mohli vyznat podobně jako další apoštol Pavel:

Copyright © 2005 - 2008 Biblické společenství křesťanů
Naposledy změněno: 01. 01. 2008