Jaroslav Kernal, Ústí nad Labem 9. července 2006

Dobré ráno. Dneska máme vynikající příležitost otevřít Boží Slovo a soustředit se společně na text Janova evangelia. Máme ohromnou výsadu procházet Boží Slovo kapitolu za kapitolou, verš za veršem a můžeme odhalovat nádheru Ježíše Krista a Jeho Slova.

Pane, prosíme Tě o moudrost a milost, prosíme Tě o vedení Tvým Duchem. Pane, Tvoje Slovo je světlem pro naše kroky, prosíme Tě za to, abys nám Ty sám vysvětlil své Slovo, abychom rostli v poznání Tebe. Amen.

Minulý týden jsme společně navštívili Mont Everest biblického zjevení - viděli jsme ten nejvyšší vrchol Božího zjevení - samotného Ježíše Krista. Dneska budeme pokračovat dále. Půjdeme společně krok za krokem a podíváme se na jiný vrchol - podíváme se na vrchol pozemské služby Ježíše Krista.

Budeme společně číst z Janova evangelia, 13. kapitoly, prvních 11 veršů.

První verš našeho textu nám ukazuje na to, co je smyslem Ježíšova jednání. Proč dělá to, co dělá. Tento verš je úvodem, ale je také shrnutím celého následujícího příběhu.  

1 Bylo před velikonočními svátky. Ježíš věděl, že přišla jeho hodina, aby z tohoto světa šel k Otci; miloval své, kteří jsou ve světě, a prokázal svou lásku k nim až do konce.

Jan nám tady připomíná - jako už několikrát ve svém evangeliu - motiv Ježíšova jednání. Tím hlavním motivem je láska. Tak to vyniká např. ve známém verši za 3. kapitoly Janova evangelia.

Několikrát jsme také v Janově evangeliu viděli Ježíše, jak uniká zástupu nebo svým nepřátelům a Jan to komentoval slovy, že to bylo proto, že ještě nepřišla Jeho hodina. V minulé kapitole nastal zlom. Poté, co přišli poutníci z Řecka a chtěli vidět Ježíše, Ježíš odpovídá na tuto jejich žádost slovy:

Nyní přišla hodina, kdy bude Ježíš oslaven. Ježíš to věděl. A podle toho také jedná. Nyní zbývá krátký čas a Ježíš ho využívá k tomu, aby předal svým učedníkům to nejdůležitější. A začíná velice praktickou věcí - projevem lásky. To je základní znak křesťanů. To je vrchol služby - prokazování křesťanské lásky.

Tato láska má svůj zdroj. Její původ je v Bohu. Je to něco velmi nadpřirozeného a zároveň něco běžného, co můžeme předávat každý den. Ovšem následující verš nás uvádí zpátky na zem.

2  Když byli u večeře a ďábel již vložil do srdce Jidáše Iškariotského, syna Šimonova, aby ho zradil,

Druhý verš nám říká něco velmi důležitého o lidském srdci. Lidské srdce je jako nádoba, kterou můžeme plnit rozličnými věcmi. Mohou to být překrásné věci jako např. horlivost pro Boží lid a Boží dílo:

Horlivý zájem o druhé lidi. To je něco nádherného. Je to Boží dílo a Bůh v nás působí takovou horlivost. Je nádherné vidět křesťany, kteří přetékají zájmem o druhé, kteří jsou horliví pro druhé. Neznamená to být všetečně dotěrný, spíše v tichosti a pokoře sloužit. Na prvním místě na modlitbách a potom také prakticky. Tento týden jsme mohli vidět takový horlivý zájem, když jsme mohli strávit několik dní volna na chalupě, která patří Honzovi a Ivě. Oni měli horlivý zájem o nás a poskytli nám tuto možnost. A tak je to vynikající, když vidíme takový horlivý zájem křesťanů jedni o druhé.

Jak můžeme vyjít druhým co nejvíce vstříc? Jak můžeme projevit horlivý zájem o druhé křesťany? Přemýšlejme o tom, jak můžeme v týdnu, který je před námi, projevit tento horlivý zájem o druhé. Když totiž naše srdce nebude naplněno dobrými věcmi od Boha, tak dojde k jedné z následujících věcí - buď zůstane vlažné (a o takovém Bible říká, že ho Pán nesnese) nebo - a to je případ o kterém čteme -případ Jidáše - bude naplněno samotným ďáblem.

Druhý verš nám odhaluje tuto tragédii lidského srdce. Nejenom Bůh může vložit do lidského srdce krásné věci, ale je tady také ďábel, který obchází jako lev řvoucí a hledá, koho by uchvátil.

Když dopustíme, aby hřích ovládal nás, místo abychom my vládli nad ním, otevíráme dveře našeho srdce ďáblu. Dáváme mu prostor, aby mohl jednat.

Tak to vidíme u Jidáše. Již dříve se stalo něco, co naplnilo Jidášovo srdce - Jidáš byl velmi pohoršen, když Marie rozbila drahocennou nádobku s olejem a pomazala Ježíše. Možná to byla poslední kapka pro Jidáše a on si řekl, už dost. Ježíš si tu na něco hraje a nic se neděje. Nějak to urychlíme.

Jidášovo srdce bylo připravené. Ačkoliv si ho Ježíš vyvolil jako svého učedníka, přesto o něm mluví úplně jinak:

Jan nazývá Jidáše ďáblem již v šesté kapitole svého evangelia. Zde ve 13. popisuje, co se stalo - že satan ovládl srdce Jidáše.

Než budeme pokračovat, mějme na mysli dvě věci, které z tohoto verše vyplývají:

1. Že se to stalo - že satan vložil zradu Ježíše do Jidášova srdce.

2. Že o tom Ježíš věděl.

3  Ježíš vstal od stolu a vědom si toho, že mu Otec dal všecko do rukou a že od Boha vyšel a k Bohu odchází,

Už podruhé Ježíš ví. Ví, jaký je Jeho původ. Zná zdroj své moci a síly. Ježíš má jistotu a tuto jistotu dává také svým učedníkům.

Co bylo pramenem této jistoty?

Otec miluje Syna - to je jistota, to je nepohnutelný základ. Stejně kvůli Kristu Otec nyní miluje ty, kdo jsou Ježíše - křesťany. To je zdroj naší jistoty ve všem, co děláme. Jestli patříš Kristu, potom jsi milován Bohem stejně, jako Bůh miluje svého jednorozeného Syna Ježíše Krista.

Zdroj našeho života je v Kristu. Od Něj pochází náš život a k Němu směřuje.

Ježíš věděl odkud vyšel a kam směřuje. Ještě jeden verš ze závěru Ježíšovy pozemské pouti. Když se po svém vzkříšení setkává s Marií Magdalénou:

Co je zdrojem tvé jistoty? Kam směřuješ? Víš, kde je cíl tvého života? Máš v tom jistotu? Cokoliv jiného než jistota - naděje ve smyslu doufání, možnost, víra, že to tak možná bude - to všechno je NEJISTOTA  a to není dobrý zdroj pro skutečnou službu lásky. Ježíš měl pevnou jistotu a proto s velikou jistotou a s velikou pokorou ochotně slouží.

4-5 odložil svrchní šat, vzal lněné plátno a přepásal se; pak nalil vodu do umyvadla a začal učedníkům umývat nohy a utírat je plátnem, jímž byl přepásán.

Vrchol pokorné služby - Ježíš obsluhuje své učedníky jako poslední otrok. Podívejme se na to, co tu Ježíš svým jednáním říká. Všimněme si kontextu této události:

Ježíš věděl o Jidáši a o jeho zradě. Přesto mu společně s ostatními učedníky myje nohy.

Učedníci ale přemýšlejí o o úplně jiných věcech. Ježíš jim umyl nohy, postavil se na roveň otroka a oni řeší, kdo je největší.

Ježíš jim popisuje scénu, která se stala před chvílí, kdy jim myl nohy a ukazuje jim na to, že on je ten, kdo slouží.

Ježíš jim  už předtím řekl, že jim dal příklad a že oni mají jednat také tak. Tady to je podstata služebného vedení. Chceš být velký - služ. Sloužíš s pokorou - Bůh tě povýší.

Ježíš se ponížil. Nejenom že se stal člověkem, ale vzal na sebe způsob služebníka. Mohl se stát králem. On se jím stal, ale úplně jinak, než předpokládali všichni lidé kolem. Stal se králem, který prokazuje svou lásku pokornou službou.

6  Přišel k Šimonu Petrovi a ten mu řekl: "Pane, ty mi chceš mýt nohy?"

Petr odmítá Ježíšovu službu! Je to Petrova pokora, která ve zděšeném údivu volá: Ty mi chceš mýt nohy?

Petr je v první chvíli jistě upřímně zděšen a reaguje velmi impulsivně. Jeho jednání je v tuto chvíli pochopitelné. Jak může Pán a Bůh, Mistr a Učitel mýt nohy svým žákům?

Myslím, že nedokážeme docenit povahu tohoto skutku. Je nám vzdáleno mytí nohou druhým lidem. Na Blízkém východě to však byla celkem běžná věc. Bylo to však něco, co patřilo mezi práce otroků. Nebyla to „čistá“ práce. Člověk se při tom zamazal, musel se dotýkat druhých, pustit je až úplně k sobě. Možná byl někdy překvapen zápachem jejich nohou.

Ale také musel jednat pečlivě a dobře. Nebylo možné to nějak ošulit, aby to naoko vypadalo. Tato služby je natolik osobní, že je vidět každičká chyba. Proto je potřeba ji dělat dobře.

A Ježíš tady jedná - se vší pokorou, ale ochotně a horlivě. Jsme také ochotni dělat nepříjemnou práci? Být velmi osobní? Jít až na kůži? Riskovat, že potkáme svého Petra, který bude odmítat naší službu nebo ji bude chtít zneužít a vytřískat z ní maximum? Jak je to s námi?

7  Ježíš odpověděl: "Co já činím, nyní nechápeš, potom však to pochopíš."

Petr říká: TY … MĚ a Ježíš mu odpovídá: JÁ … TY

Ježíš odpovídá velmi pokojně a pokorně. On měl právo odpovědět Petrovi úplně jinak. Ale jedná s ním velmi laskavě a pokorně. Teď to nechápeš, ale později pochopíš.

Ale Petr se nedá. Ukazuje na dvě krajnosti svého extrémismu.

8  Petr mu řekl: "Nikdy mi nebudeš mýt nohy!" Ježíš odpověděl: "Jestliže tě neumyji, nebudeš mít se mnou podíl."

V originálním textu je zde velmi silný zápor - NIKDY! Petr odmítá Ježíšovu službu. A dělá to velice razantně. Nikdy!

Ježíš ale odpovídá pokojně. Jasně, ale pokojně. Nenechá se od své služby odradit nepříznivými okolnostmi. A jasně ukazuje Petrovi, že On slouží a nenechá se odvrátit od svého rozhodnutí.

9  Řekl mu Šimon Petr: "Pane, pak tedy nejenom nohy, ale i ruce a hlavu!"

Petr se koupe v pocitech a domněnkách. Nejprve v záchvatu jakési pokory volá, že Pán mu nikdy nebude mýt nohy, hned nato však v obrovském nadšení a touze po společenství s Kristem chce být umytý celý. Když to jinak nejde, tak chci být úplně celý tvůj.

Petr je nezralý věřící. Ve skutečnosti v té době ještě Petr nebyl věřící takovým způsobem jako jsme věřící my - nebyl zapečetěn Duchem Svatým stejným způsobem, jako věřící po Letnicích. Ovšem strávil čas s Ježíšem, patřil k vyvoleným učedníkům a tak ho můžeme v této chvíli přirovnat k věřícím, kteří jsou nezralí, jsou jako děti, jednají impulsivně a jsou z extrému do extrému.

Petr je zmítán svými vlastními emocemi, neví, čemu má věřit, co si má myslet, neví, jak má jednat. Není zakořeněn v Kristu. A Ježíš ho znovu a znovu uklidňuje.

Je to tak, že lidé mohou být věřící mnoho let, mohou prožít velké zkušenosti s Ježíšem, ale nemusí být duchovně zralí a pevní. Je třeba, abychom si hluboko vštípili jednu duchovní pravdu:

Duchovní zralost se nedá změřit duchovním stářím. Zralost se projevuje 1. ovocem Ducha, 2. proměněným myšlením a 3. obnoveným charakterem.

Jsou lidé, kteří mají ohromné duchovní zkušenosti a přesto skončí v pekle. Podívejme se jenom na Bileáma (Nu 22) - Bůh k němu promlouval a jasně a přímo. Bůh mu otevřel oči, takže dokonce viděl anděly. Bůh dělal zázraky v jeho životě - oslice na něj mluvila lidským hlasem. Dokonce to bylo tak, že komu požehnal, tomu Bůh požehnal a koho proklel, byl Bohem prokletý. Přesto ho Nový zákon řadí do dlouhé řady falešných proroků. Jeho obdarování, jeho duchovní zkušenosti ani jeho duchovní věk nebyly známkou jeho zralosti a opravdovosti.

Petr je tady pro nás varováním. Varováním před nezralostí. Varováním před neposlušností. Varováním před pýchou, která se skrývá za pokoru.

Na druhé straně ale je Petr také vzorem - někdy možná neprožíváme intenzivní vztah s Ježíšem, protože nechceme být extrémisti. Neprožíváme povolání k velkým věcem ani pokojné a laskavé ujišťování od Pána, protože jsme umírnění, „moudří“, my jsme ti decentní křesťané, my umíme udržet tu správnou rovnováhu a tak nějak proplout životem „v klidu“. My přeci nejsme ti fanatici. Ale horlivost Petra nás usvědčuje z vlažnosti. Petr se nebál udělat chybu. Bylo mu jedno, co si budou myslet ostatní učedníci.

Ale nalezneme tu ještě jiný veliký vzor - příklad Ježíše Krista. Ukazuje nám tady, jak máme jednat s nezralými, zbrklými a chybujícími lidmi. Ježíš jedná laskavě a s velkým milosrdenstvím. Znovu a znovu - nenechává se odradit Petrem - jeho odmítnutím ani jeho nadšením. Ví, co chce a dělá to.  A dává Petrovi milost.

Je to pro nás velký příklad. Když vidíme nezralého křesťana, nebo chybujícího křesťana - a musíme říci, že všichni chybujeme - abychom jednali s laskavým milosrdenstvím. Je to výzva pro naše osobní životy, ale je to také výzva pro nás jako pro společenství. Dát milost lidem, kteří přicházejí nebo budou přicházet. Jednat s nimi s laskavým milosrdenstvím.

Toužím po tom, aby mezi námi byla taková atmosféra, abychom se nebáli vyznávat své hříchy. Abychom věděli a nezapomínali, že selhání patří i do našich životů a uměli vyznat své hříchy a odpustit druhým.

Mám strach z církve, kde jsou v neděli dopoledne všichni dokonalí, ale za dveřmi modlitebny nebo kostela žijí úplně jiný život. Náš text je lékem pro takovou církev - je tu dohromady pokorná služba a prokazování laskavého milosrdenství.

A Ježíš jde ve své lásce až do krajnosti:

10-11 Ježíš mu řekl: "Kdo je vykoupán, nepotřebuje než nohy umýt, neboť je celý čistý. I vy jste čistí, ale ne všichni." Věděl, kdo ho zradí, a proto řekl: Ne všichni jste čistí.

Ježíš pokorně slouží svému zrádci - slouží mu s vědomím toho, že ho Jidáš zradí. To je vrchol křesťanské služby - milovat své nepřátele.

 Ježíš miloval své, kteří jsou ve světě - tedy také nás - a miloval je až do krajnosti.

Neváhal položit svůj život.

Jaká je ta láska Kristova, kterou prokázal až do krajnosti? Jaké jsou důsledky této lásky?

To je jistota, ve které jako křesťané máme stát. To je základ, z něhož má vycházet naše služba bližním.

Otče náš nebeský, přicházíme k Tobě jako tvoji synové a tvoje dcery a děkujeme Ti za Tvou milost, kterou jsi nám prokázal ve svém milovaném Synu Ježíši. Děkujeme Ti za jistotu, se kterou můžeme přistupovat k Tobě a za příležitosti, které nám dáváš, kdy můžeme prokazovat křesťanskou lásku jedni druhým. Dej ať k tomu můžeme dobře využít každou příležitost v tom týdnu, který je před námi. Prosíme Tě o to ve jménu Tvého Syna, našeho Pána Ježíše Krista.

Amen

Copyright © 2005 - 2008 Biblické společenství křesťanů
Naposledy změněno: 01. 01. 2008