Jarda Kernal, Ústí nad Labem 15. ledna 2006

Jedna mladá žena, rozvedená maminka dvou dětí – měla velmi silné bolesti břicha. Lékaři dlouho nevěděli, co je příčinou těchto bolestí. Byla na interní ambulanci, později ji – s diagnózou nádoru v břišní dutině – přesunuli na gynekologii a začali připravovat operaci. Po dvanácti dnech od hospitalizace byla tato žena operována. Jaké bylo překvapení lékařů, když zjistili, že se nejedná o nádor, ale o zánět slepého střeva, které bylo již mnoho dní protržené. Při protržení zaníceného slepého střeva dochází ke dvěma věcem:

1.      rozšíření zánětu na okolní orgány těla a

2.      vyplavení nečistoty ze střev a k jejímu proniknutí do krve s následkem smrti.

Proto musí být zánět slepého střeva vždy rychle odoperován.

A tak malý úd v těle – nepatrný jako článek malíčku – může způsobit záhubu celého těla.

Bůh zvláštním způsobem zachránil této ženě život a oslavil se na ní a nás chce dnes tímto příkladem uvést do problematiky jednotlivých údů v těle – v tom duchovním těle – v Církvi Pána Ježíše Krista.

Máme dnes před sebou druhé kázání z naší série o církvi – kázání, které jsem nazval Proč se obtěžovat Církví?

Stojíme před otázkou, k čemu potřebujeme církev? Je vůbec nějak důležitá? K čemu nám je?

Když se na to zeptáte lidí kolem sebe, nevěřících lidí, většinou dostanete jednu ze dvou následujících odpovědí:

1.         církev vůbec nepotřebujeme – je to banda omezenců, kteří ve svém životě potřebují nějakou berličku – Boha a pro mě osobně nemá žádný přínos.

2.        církev je dobrá, určitě má svůj význam, někdo tam třeba najde pomoc, dělá charitu, … Má také své problémy, ale pro mě nemá žádný smysl.

Ale nechci se zabývat tím, jak a nebo proč je církev důležitá pro nevěřící – na toto konto chci jenom poznamenat, že nemůžeme chtít po lidech, aby uznávali církev, protože oni opravdu nemají žádný důvod pro to, aby to dělali.

A to druhé k tomu chci říci, že když jsme minulý týden mluvili o církvi, tak Honza zmiňoval, že jednou z charakteristických známek je, že je to:

Církev vyhlašuje ctnosti, nebo mocné skutky (E) Boží. V tom je tak důležitá pro nás, kteří jsme nebyli věřícími a nyní jsme jimi. Protože církev kázala evangelium, my jsme mohli osobně poznat Boha.

To, nač se chci dneska soustředit, je role církve v životech věřících.

Jsou tzv. křesťané individualisté, kteří tvrdí, že nepotřebují církev. Je to opravdu tak? Jisté je, že součástí Církve, Božího lidu jsme se stali v okamžiku, kdy jsme uvěřili, kdy jsme se stali křesťany, kdy jsme vyznali Krista jako Pána našich životů.

Tehdy jsme přijali ducha Božího, který nám dosvědčuje, že jsme Boží děti a že patříme do Boží rodiny.

Ale co dále?

Podívejme se nyní společně do listu Efezským. Ef 4,11-16.

Zvěst celé této epištoly můžeme shrnout slovy: „Na Církvi záleží“. List Ef nám říká něco o důležitosti Církve. Ukazuje na to, že Církev není Hlavou – původcem spásy, ale Tělem – místem spásy. Církev je Tělo Kristovo. Dopis pojednává o jednotě všech věřících v Ježíše Krista. Ježíš Kristus je zakladatelem jejich jednoty.

V první a v polovině druhé kapitoly čteme o tom, že Církev je živým organismem. Je neodlučitelně spojená s Ježíšem.

 Také se zde zdůvodňuje toto vyvolení a s ním i existence Církve: „abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce“. Pavel zde předjímá nejdůležitější témata svého listu – Krista a církev. Církev, která je čistá a bezúhonná.

V následující kapitole a půl mluví o jednotě Církve. V Církvi je spojeno nespojitelné – žid i pohan – Církev zjevuje Boží moudrost, Církev zjevuje Krista tím, že ho sama poznává. Jenom v církvi a v Kristu se zjevuje Boží sláva.

Na začátku čtvrté kapitoly je shrnutí předchozího:

Byli jste povoláni – tak podle toho žijte!

Přijali jste stejného Ducha Svatého – usilujte o jednotu.

Je jeden Pán, který byl vyvýšen nad všechny mocnosti.

Je jedna víra, skrze kterou jste ospravedlněni – bez skutků.

Choďte jak se sluší na to povolání, jímž jste povoláni. Církev je živý organismus a aby zůstal živý, musí správným způsobem fungovat.

Pán ustanovil různost svého Těla kvůli zachování jednoty a funkčnosti tohoto Těla.

Každému byla dána milost – 1,3 – Bůh nás v Kristu obdařil vším duchovním požehnáním v nebeských věcech. Každému byla dána milost. (2,5-6) Tou milostí jsme spaseni. V té milosti nás spolu s Kristem vzkřísil a uvedl na nebeský trůn v Kristu. Proč? Aby se nadcházejícím věkům prokázalo, jak nesmírné je bohatství jeho milosti je v jeho dobrotě k nám v Kristu.

Byla nám dána milost, abychom konali dobré skutky, které nám Bůh připravil (2,10).

Každému jednotlivci byla dána milost podle míry Kristova obdarování. A tak můžeme říci, že každý z nás dostal úplně všechno. Ale zároveň také, každý z nás nedostal stejně. Každý dostal podle míry Kristova obdarování. Mluvili jsme o různosti. Každý z nás je jiný a přeci každý dostal plnost. Bůh Ježíše vzkřísil z mrtvých a posadil po své pravici v nebesích, vysoko nad každou mocnost. A tak poddal všechno pod jeho nohy a dal ho církvi jako hlavu nade vším. Ona je jeho tělem, totiž plností Toho, který naplňuje všechno ve všem. Ježíš naplňuje každého z nás, tak aby se plně projevila jeho moc a jeho velikost, aby na nás byl jeho charakter. Proto každého obdaroval svou milostí. A při tom každému z nás zachovává naší vlastní identitu.

Je to jako když navléknu ruku do rukavice – moje ruka naplnila celou rukavici – a přeci poznám každý prst a každý prst má svou funkci a každý potřebuji k něčemu jinému.

Stejně tak Pán naplnil společenství svého lidu – svou Církev, když každému dal milost a každého specificky obdaroval. Protože Bůh miloval svět, poslal svého Syna, aby se ponížil, vzal na sebe lidské tělo a v tomto těle byl ukřižován za hříchy celého světa. Byl vzkříšen z mrtvých a vystoupil na nebesa. A svým Duchem, kterého na nás vylil, nás obdaroval a naplnil svou milostí.

Jaké je tvoje obdarování? Co tě naplňuje radostí? Jaké jsou tvoje touhy v práci pro Božím království? Jaká je tvoje funkce v Těle Kristově?

Ježíš byl vyvýšen a dal dary – nezajistil své postavení, svou vládu odebráním něčeho, ale tím, že dal – každému a každému jinak – k zajištění fungování, jednoty a čistoty svého těla – Církve.

11 On tedy dal některé jako apoštoly, jiné jako proroky,

 jiné jako evangelisty, jiné jako pastýře a učitele.

 Pán dal svoje dary k zachování čistoty a funkčnosti svého Těla. Těmito dary jsou lidé.  Pán obdaroval svou církev lidmi. Obdaroval každého z nás těmi ostatními. Každému byla dána milost a I.K 12,7 každému byl dán zvláštní projev Ducha. Každý věřící je zvláštním Božím darem. Každý je darem svého sboru, ale je také darem celé Církvi – patří do toho celého zástupu svědků – od Abrahama – praotce věřících až po ony mučedníky, o nichž čteme ve Zj, kteří budou zabiti šelmou.

A tady máme odpověď na jednu z otázek, které jsme si položili na začátku – k čemu potřebujeme církev? Církev nás obohacuje, obdarovává a zároveň my jsme darem pro církev.

Tvůj soused ve shromáždění je darem pro tebe a pro celou církev, tvůj bratr nebo sestra – i ti, kteří ti možná nejsou moc sympatičtí, možná mají zvláštní názory, možná dělají nějaké věci jinak, tak jak bys je ty nikdy neudělal, možná… a přece jsou zvláštním Božím darem právě pro tebe a pro naše společenství a pro celou Církev Kristovu. Různí lidé, které Pán určil ke konkrétním věcem – každému dal jinou milost a tak se každý stává důležitým – jeden potřebuje druhého a Církev potřebuje všechny.

Víš to také ty, že jsi darem? A přijímáš svého bratra jako dar od Pána?

A apoštol Pavel zde mluví o specifických darech – lidech, které dal své Církvi. Mohli bychom to shrnout jedním slovem, které používáme – Pán dal Církvi vedoucí jako zvláštní dar pro své vyvolené.

Zdrojem těchto darů je Kristus – přicházejí z Jeho milosti. Jak bylo prorokováno, byly tyto dary dány po Kristovu nanebevstoupení. (7-10)

O co se tu jedná? Mluví se tu o duchovních darech ve stejném slova smyslu jako v 1K 12 nebo se mluví spíše o úřadech, funkcích, „pracovní náplni“ zmiňovaných lidí?

Použitím slov „doreas“ a „domata“ namísto „charismata“ ve  verších 7-8 může ukazovat na to, že Pavel měl na mysli „funkce“ (úkoly) a ne „duchovní dary“ jak je chápeme např. z 1K 12.

Pojďme jenom v rychlosti proběhnout tímto krátkým seznamem – více se jím budeme zabývat při našem studiu Bible v úterý.

Apoštolové – podle Sk 1,15-22 a 1K 15, očití svědkové Kristova vzkříšení, se zvláštním úkolem – položit základy církve (Ef 2,20).

Proroci – Bohem inspirovaní muži a ženy používaní v procesu zjevení Božího Slova – i jejich úkol byl velmi specifický – být základním kamenem církve (Ef 2,20).

Evangelisté – ti kdo sdělují dobrou zprávu – lidé, kteří věřejně nebo v soukromí předávají druhým evangelium o vzkříšení Ježíše Krista. Jejich úkolem je budovat církev a přivádět druhé ke Kristu.

Pastýři a učitelé – zdá se, že originální text nás vede k tomu, že se jedná o jedinou funkci. Úkolem pastýřů je sytit Boží lid Božím Slovem. Slovo pastýř, nebo počeštělé pastor, znamená totéž, co starší církve, nebo biskup nebo dohlížitel. Jsou různá slova, která popisují vedoucí v místním sboru.

K čemu je Církev potřebuje?

A opět bychom to mohli velmi jednoduše shrnout – k budování jednoty a čistoty Těla.

12 Pro dokonalou přípravu svatých k dílu služby, k budování Kristova těla,

 Tady nacházíme další odpověď na naší otázku – v církvi jsou křesťané připravováni ke službě.

Úkolem vedoucích a jednotlivých údů, darů v církvi není v prvé řadě zakládat sbory nebo dělat kvalitní evangelizace, není to ani vytvoření dobrého kázání nebo cokoliv jiného – je to příprava svatých k dílu služby. Úkolem těchto vedoucích jsou svatí. Nejde o nějaký výsledný produkt – kázání,… ale dokonalá příprava svatých. K čemu mají být připraveni, nebo vycvičeni? K budování Kristova Těla.

Můžeme to dokonce říci tak, že úkolem těchto vedoucích není ani tak budování Kristova Těla – toto Tělo budují připravení svatí, kteří slouží. To slovo, které je zde použité – KATARTISMOS – neznamená až tak přípravu, jako spíš uspořádání, zařízení. Používalo se také v lékařství – při napravování údů – osobní svědectví s napravováním- jako když jsem měl zablokovaná záda – musel jsem k lékaři, který mě položil na lůžko a udělal několik potřebných, důležitých a profesionálních pohybů a moje obratle se vrátily na správné místo – bylo to něco, co bych nikdy nemphl udělat sám – aby všechno bylo na správném místě. Hřích člověka zaslepil a jako lidé jsme velmi sobečtí a potřebujeme napravit – Pán napravil naše srdce a teď to potřebujeme uvést do života.

Milostí jsme spaseni, abychom konali skutky, které nám Bůh připravil.  Spasení je dar, který nás zavazuje. Zavazuje nás k jednání.

O jaké skutky se jedná? Na prvním místě to je činění učedníků. Každý křesťan je povolán k činění učedníků (Mt 28, 18 – 20) – to je první skutek služby a to je také první krok v budování Kristova Těla.  A když Těl oexistuje, potom musí sloužit. Je to jako s naším tělem – je nutné, aby správně fungovalo – proto ho máme. Nechceme ho odložit a chodit se na něj dívat.

Co je to tedy dílo služby – budování Kristova těla? Jak můžeme budovat Církev? Podívejme se na několik způsobů:

Je tady vyjmenováno několik způsobů služby a budování.

1. Neste břemena jedni druhých.

2. Starejte se o ty, kdo vás vedou.

3. Nepolevujte v konání dobra.

Nemusíme usilovně pátrat, jaké je naše místo v církvi, jaké jsou ty skutky, které nám Bůh připravil. Máme je dělat. Jednat dobře.

Zpátky do Efezským.

 13 dokud všichni nedospějeme k jednotě víry a poznání Božího Syna, k dokonalému lidství, k míře postavy Kristova plného věku.

 Máme tady další odpověď  - potřebujeme církev, protože v církvi rosteme k dokonalosti, k dokonalému lidství. Určitě znáte nádhernou knihu pana Kiplinga Mauglí. Chlapec, který vyrostl mezi vlky – byl jako jeden z nich. Vlk. Stejné je to s křesťanem, který chce růst mezi nevěřícími a ne v církvi.

Ale potřebujeme také církev k tomu, abychom se nedostali na scestí. V církvi jsme v bezpečí před falešným učením, před zkreslením obrazu Ježíše Krista – jenom církev nám může tento obraz v nejvyšší možné kvalitě zprostředkovat.

Pomocí připravených a sloužících jednotlivců totiž Církev roste, dospívá k jednotě víry a poznání Božího Syna. Každý organismus roste a směřuje k dospělosti. Musí růst a dospívat – jinak zemře. Tou dospělostí Církve je Kristus.

V čem jsi se za posledních 6 měsíců více připodobnil Kristu? A ve kterých dvou věcech se mu chceš víc podobat v příštích 6 měsících?

Přemýšleli jste někdy nad tím, kdy můžeme o člověku říci, že je dospělý – pomineme-li zákonem stanovenou věkovou hranici? Jsou děti, které ve svých čtrnácti letech vypadají jako dospělí – ale nejsou dospělými. A jsou 30-ti, 40-ti, 50-ti letí lidé, kteří jednají a žijí jako děti. Věkem to tedy není. Ani vzrůstem to není. Jak poznáme, že ovocný strom je dospělý? Přinese dobré ovoce. Je zralý. A stejné je to s člověkem.

Abychom už nebyli nemluvňata zmítaná a unášená každým větrem učení, lidskou vrtkavostí a vychytralostí k lstivému oklamávání, ale abychom říkali pravdu v lásce a ve všem rostli v toho, který je hlavou, totiž v Krista.

Znovu je tu zdůrazněno falešné učení proti poznání Pána Ježíše Krista v pravdě.

Vede nás to k tomu, abychom říkali pravdu v lásce.

Tak přinášíme milost a rosteme v poznání Pána Ježíše.

Z něj celé tělo, spojené a svázané za přispění každého kloubu, podle činnosti odpovídající míře každé jednotlivé části působí růst těla, aby se budovalo v lásce.

 Nemáme být dětmi, ale dospělými a dospívat můžeme jenom tehdy, když dorůstáme do Krista. První učedníci rostli – jak ve víře, tak v počtu a hlavně v poznání Pána – protože zůstávali v učení apoštolů. A pokud to tak bylo, nebyli zmítání závanem kdejakého učení. Kde však povýšili jednotlivce nad Krista, tam dochází k rozdělení (Korint), k herezi (Galacie), k hříchu.

Předpokladem jednoty je láska, která je jakoby maltou spojující cihly. Ale bez pravdy je taková malta jenom pískem bez cementu. Nevydrží u sebe a vysype se. A co je tou pravdou? Pán Ježíš Kristus. Růst a dospívat můžeme jenom tehdy, pokud rosteme směrem k němu. Když hledáme a aplikujeme jeho vládu v každé oblasti našeho života a nehledáme jiné normy – jako je tradice, teologie, duchovní dary nebo cokoliv jiného. Církev roste jenom tehdy, když je Kristus její absolutní realitou – bez Hlavy nemáme zdroj. On je láska a on je také pravda. On nás miluje a On nás uvádí do veškeré pravdy. On nás učí milovat ostatní údy Jeho těla a být k nim pravdiví v lásce.

Ví tvůj bratr, že ho miluješ? Dal jsi mu to najevo nějakým konkrétním způsobem?

Růst tedy přichází z Hlavy, ale projevuje se skrze údy. Tím prostředkem k roznášení výživy jsou všechny spojení údů, vazy (nikoliv klouby). Skrze propojení údů. To je Církev. Jsme cele závislí na Pánu a na prostřednictví bratří a sester. Každý úd je na tomto velmi důležitý, nenahraditelný. A úkolem vedoucích je rozpoznat každý úd a naučit ho sloužit druhým, aby mohli lépe poznat Ježíše a růst ve víře v něj v lásce.

Proto každý z nás dostal milost. Proto byl každý z nás obdarován. Proto jsme jeden druhému darem a potřebujeme se navzájem. Proto potřebujeme připravovat, abychom věděli jak si máme sloužit a tak budovat Kristovo Tělo. Proto Pán dal různé služebníky, různá obdarování a plnost své milosti.

Abychom byli svatí a bez poskvrny před jeho tváří v lásce.

Shrnutí:

Církev potřebujeme protože:

V církvi jsme jako křesťané budováni

Církev je počátek a východisko naší služby Bohu (a lidem)

Církev je jediné místo, kde můžeme budovat Kristovo Tělo

Církev je místo, kde můžeme růst k dokonalosti a zralosti

Církev je místo, kde jsme chráněni před falešným učením.

V církvi můžeme zakoušet Boží lásku způsobem, jakým to mimo obecenství nejde.

Amen.

Copyright © 2005 - 2008 Biblické společenství křesťanů
Naposledy změněno: 01. 01. 2008