Charakteristika církve

DEFINICE CÍRKVE

Církev je Tělo Kristovo (Ef 4,14-16). Skládá se ze znovuzrozených věřících od letnic až do druhého příchodu Krista (Ef 2,11-3,6).

Církev není Izrael a odlišuje se od Izraele (1 K 10,32):

1. Církev a Izrael mají rozdílná zaslíbení - duchovní vs. pozemské (Ef 1,3; Ez 36,24).

2. Církev a Izrael mají rozdílné způsoby vzniku - Letnice vs. Sinaj (Sk 2; Ex 19-20).

3. Církev a Izrael mají rozdílnou příslušnost (občanství) - nebeské vs. židovské (Fp 3,20; Jr 31,31).

Místní církev jako jediná zjevně reprezentuje obecnou, neviditelnou, jedinou pravou Církev Kristovu. Z toho vyplývá, že členství v církvi není pro věřící otázkou volby nebo dobrovolného rozhodnutí. Každý věřící JE členem (údem) Kristovy církve.

ORGANIZACE A FUNGOVÁNÍ CÍRKVE

Hlavou církve (tzn. konečnou autoritou) je Ježíš Kristus (1 K 11,3; Ef 1,22). Církev Kristova (Boží) fyzicky existuje jako místní společenství (sbor, církev), které má svůj závazný vzor v Novém zákoně (Sk 14,23.27; 20,17.28; Ga 1,2; Fp 1,1; 1 Te 1,1-2; 2 Te 1,1).

Místní církev je samostatná a organizačně nezávislá, ve svém rozhodování a jednání není podřízena ani omezována další autoritou, která působí mimo tuto místní církev. Církev může spolupracovat s dalšími skupinami věřících (místními církvemi) na dosažení společného cíle (2K 8).

Místní církev je podřízena Bohem ustanovenému vedení (Sk 14,23; 20,28) a funguje na základě Písmem stanoveného vzoru:

Starší

Skupina podle Bible kvalifikovaných mužů, kteří se jako pastýři starají o Boží lid - sytí ho Božím Slovem, starají se o duše, vedou místní skupinu věřících a dohlíží na ně (Sk 20,28; 1 Tm 3,1-7; Tt 1,5-9).

Starší je totéž co pastor, pastýř nebo biskup (Sk 20,28, 1 Pt 5,2; 1 Tm 5,17). Někteří starší jsou církví finančně podporováni, zatímco další zabezpečují svou službu sami (1 Tm 5,17-18, 1 K 9,9-14).

Starší jsou na prvním místě příkladem toho, jak vést skrze službu druhým (Mt 20,26, J 13,14-15; 1 Pt 5,3).

Starší jsou konečnou lidskou (nicméně Bohem ustanovenou) autoritou v církvi.

Diákoni

Muži a ženy, kteří slouží v církvi v různých oblastech služby (Sk 6; 1 Tm 3,8-10).

Diákoni musí mít kvality určené Biblí a musí být zkoušeni předtím, než je jim svěřena diákonská zodpovědnost (1 Tm 3,10).

Ačkoliv diákoni pracují pod dohledem starších, je jim svěřena autorita a odpovědnost za konkrétní oblast služby, takže se starší nemusí touto službou zabývat (Sk 6,1-7).

Církev (sbor)

Všem věřícím je přikázáno být součástí místního společenství křesťanů (Žd 10,24-25).

Ve společenství mají sloužit, protože všichni věřící jsou povoláni k tomu, aby sloužili jedni druhým v místním sboru skrze povzbuzování, napomínání a používání svých duchovních darů (J 15,13; Ga 5,13; 1 Pt 2,16; 1K 12,7; 1Pt 4,10).

V místní církvi se mají podřizovat, protože věřícím je Bohem přikázáno podřizovat se dohledu starších a také jedni druhým navzájem (Sk 20,28; 1 K 16,15-16; Žd 13,7. 17; 1 Pt 5,1-3; Ef 5,21).

PRIORITY CÍRKVE

Oslavování Boha

Cokoliv církev dělá musí být uctíváním Boha a vést k Boží slávě. Tato skutečnost se musí projevovat jak v životech jednotlivců v církvi, tak v celém společenství (1 Pt 2,5.9) a musí být praktickou zkušeností nejen teorií nebo zbožným přáním či touhou.

Příprava svatých

Vyzbrojování (příprava svatých k dílu služby) je nejdůležitějším způsobem jak činit lidi podobné Ježíši Kristu. Je dovedené k svému cíli, když lidé v církvi investují své životy jedni do druhých (Ef 4,11-12; 1 Te 5,14-15; Tt 2,1-5).

Evangelizace ztracených

V centru Ježíšova pověření pro církev je přikázání jít do celého světa, získávat ho pro Krista a budovat nové církve (Sk 1,8; Mt 28,19-20).

DUCHOVNÍ DARY

Bůh je svrchovaný v udílení duchovních darů (1K 12,11). Každý věřící dostal nejméně jeden duchovní dar ke službě druhým a k budování těla Kristova a je jeho výsadou i zodpovědností rozvíjet a používat svěřené dary v místním sboru (Ef 4,11-13; 1K 12,7; 1Pt 4,10-11).

Duchovní dary nejsou a nikdy nebyly znamením přítomnosti Ducha Svatého ani známkou hlubší duchovní zkušenosti (1K 12,7; 1K 11,13; Ef 4,7-8).

Bůh slyší a odpovídá na modlitbu víry za nemocné a slabé podle své vůle (J 15,7; 1J 5,14-15; Jk 5,14-15).

SVÁTOSTI

Náš Pán Ježíš Kristus ustanovil dvě svátosti, které mají být dodržovány všemi věřícími až do Jeho návratu - jedná se křest a večeři Páně (Mt 28,19; 1K 11,23-26). Tyto svátosti nejsou cestou ke spasení, ale jsou aktem poslušnosti Pána a výrazem následování Ježíše Krista.

Křest vodou

Křest vodou (nejlépe ponořením) pro každého, kdo vyznal svou víru v Ježíše Krista (Sk 2,41; 8,36-39; Ř 6,1-11).

Večeře Páně

Připomínka a vyznání smrti Ježíše Krista dokud znovu nepřijde (Mt 26,26-30; Sk 2,46; 1K 10,16-17. 11,17-34).

PRAKTIKOVÁNÍ KÁZNĚ

Bůh Otec vychovává své děti a očekává, že církev i jednotlivci s Ním budou spolupracovat (Žd 12,5-11, Př 3,11-12, Zj 3,19).

Konečným cílem církevní kázně je napravení a duchovní obnova hříšných jednotlivců. Znamená to také očištění církve a ochranu dalších před hříchem (Ga 6,1, Mt 18,15, 1K 5,7, 1Tm 5,20).

Kázeň v církvi je proces konfrontace hříchu, který vede k pokání a nápravě. To se může dít v soukromí mezi dvěma křesťany (Mt 18,15), s dvěma nebo třemi svědky, se staršími nebo před celou církví v závislosti na závažnosti a druhu hříchu.

Zjevné hříchy (stejně jako falešné učení) jsou označovány zjevně, veřejně a musí u nich dojít k veřejné nápravě.

DÁVÁNÍ

Křesťané jsou správci všeho svého majetku a mají finančně přispívat na práci místní církve (Sk 4,32-35; 1K 4,1-2; Lk 16,11).

Dávání znamená službu druhým, budování společenství s druhými, účast na službě těch, které podporujeme a výraz uznání úcty pro ty, kdo pracují mezi námi (Ř 15,26-28; 2K 8,1-5; 1Tm 6,17-19; Žd 13,15-16; Fp 4,10-19; Ga 6,6; 1Te 5,12-13).

Principy dávání:

1. Dávat Bohu (Mt 6,1).

2. Dávat obětavě (Lk 21,1-4).

3. Dávat promyšleně (1K 16,2).

4. Dávat radostně (2K 9,7).

5. Dávat úměrně (1K 16,2).

6. Dávat pravidelně (1K 16,2).

Pro potřeby Biblického společenství křesťanů zpracoval Jaroslav Kernal