Kvalifikované vedení je velice žádoucím "zbožím" takřka v každé oblasti naší současné společnosti. V přehledu priorit obchodních společností zaujímají zvláštní místo kvality vedoucích, a tyto společnosti jsou ochotné zaplatit vysokou cenu za získání nebo vycvičení vedoucích, kteří odpovídají uvedeným kvalitám.
Možná mnozí vyhledávaní vedoucí jsou těmi, kdo jsou nazýváni "silnými přirozenými vedoucími" (SPV) - muži a ženy, jimž jsou vlastní následující charakteristiky:
Mnozí SPV vedou zásadami a silou. Prostřednictvím verbální motivace dramaticky, energicky a akčně mávají lidmi, dokud tito lidé neudělají, co SVP chtějí. (John MacArthur Jr., Shepherdology, p. 114).
Takto vypadají standardy světa pro vedení. Ale Boží standardy jsou zcela rozdílné.
Ježíš říká:
Těmito slovy Ježíš jasně rozlišil mezi soběstředným vedením ve své době a vedením orientovaným na druhé, které charakterizuje jeho učedníky.
Ježíš ukazuje, že pravé duchovní vedení znamená službu - nejprve Bohu, potom Božímu lidu. Toto je paradoxní a revoluční koncept, protože normálně služebník nevede a vedoucí neslouží. Ale služebník-vedoucí se podílí na duchovních plánech a nikoliv na lidských plánech. Proto také musí odložit světský model vedení a přijmout Kristův, který upřednostňuje charakter před znalostmi, motivy před aktivitami, pokoru před povýšeností, oddanost před úspěšností a druhé před sebou samým.
Ježíš byl služebníkem
Ježíš byl tím nejlepším příkladem toho, co sám učil o službě. Ve svém vtělení dobrovolně odložil některá svá Božská privilegia a vzal na sebe podobu služebníka, pokorně a v poslušnosti směřoval vždy k tomu jedinému bodu - k smrti na kříži (Fp 2,7-9). Celý Jeho život byl byl oddaný naplnění Otcovy vůle - jako zástupce ostatních lidí. Toto je srdcem a duší pravého duchovního vedoucího.
Ježíš opakovaně používal metafory typu otrok - pán k tomu, aby naučil své učedníky služebnému vedení. V Janovi 13,12-17 na praktickým způsobem znázorňuje pokoru, která je základní charakteristikou služebníka:
V Matoušovi 23,1-12 Ježíš odsuzuje povýšenost a soběstřednost židovských náboženských vůdců a využívá tuto příležitost ke zdůraznění přirozenosti pravého vůdcovství:
Na Mojžíšově místě se posadili zákoníci a farizeové. Proto plňte a zachovávejte všechno, cokoli vám řeknou, abyste zachovávali, ale nejednejte podle jejich skutků, protože oni mluví, ale nejednají... A všechny své skutky dělají, aby je viděli lidé....
Mají rádi čestná místa... , a když je lidé nazývají: `Rabbi, Rabbi.´Vy si ale nenechte říkat `Rabbi´, protože máte jednoho Učitele, Krista, a vy všichni jste bratři. A nikoho si na zemi nenazývejte `Otcem´, protože máte jednoho Otce, který je v nebi. Také si nenechte říkat `Vůdcové´, protože máte jednoho Vůdce, Krista.
Ale kdo je z vás největší, ten bude vaším služebníkem. Kdo bude sám sebe povyšovat, ten bude ponížen, a kdo se sám poníží, ten bude povýšen.
William Hendriksen v komentáři k této pasáži píše:
Proti pompézní okázalosti, tak charakteristické pro mnoho zákoníků a farizeů, staví Ježíš ctnost pokory a odsuzuje touhu po postavení, po zvláštním uznání od ostatních ... Varování bylo potřebné. Mnoho Židů se závistí pohlíželo na muže, kteří byli nazýváni "rabbi" (= učitel); a jestliže šlo o člena Sanhedrinu, byl nazýván "otče" (Sk 7,2)
... Tím Ježíš říká, že pozornost jeho následovníků nesmí být soustředěna na lidské tituly a skvělou pověst, ale na Boha v Kristu, který jediný je hoden veškeré úcty, chvály a slávy ... Touha po skvělém postavení a vážnosti před ostatními nemá žádný vztah ke slávě, která je v Kristu ... je to Ježíšem zavržené (Komentáře k Novému zákonu, Matoušovo evangelium, s. 824).
Ježíš takto konfrontoval své vlastní učedníky s jejich hříšnými ambicemi. V Jeho stále se opakujícím vyučování o služebném vedení, bylo rozuzlení jejich hádky o tom, kdo z nich bude v Božím království největší.
Jejich přístup:
Kristova reakce:
Jejich přístup:
Kristova reakce:
Jejich přístup:
Kristova reakce:
Jejich přístup:
Kristova reakce:
Vidíme, že služebník-vedoucí se musí zříci pýchy a soběstřednosti a musí si přivlastnit pokoru a sebeobětování. Později si ukážeme, jak můžeme tento způsob vedení lépe a konkrétněji aplikovat do své služby.
Ježíš byl pastýř
Ježíš označuje sám sebe za pastýře lidí. V Janovi 10 říká:
Předtím než byl v Getsemanské zahradě zatčen, řekl Ježíš svým učedníkům:
Ježíš je Nejvyšší Pastýř, který získal své stádo svou vlastní převzácnou krví a který ustanovuje další pastýře k ochraně a zabezpečování Svého stáda (Sk 20,28; 1 Pt 5,2). Těmto pastýřům je svěřena duchovní práce dohlížitelů (hlídačů); nejsou vlastníky. A jsou také zodpovědni Bohu za věrné plnění této práce (Žd 13,17).
Slova, která novozákonní pisatelé používají k popisu své vlastní služby nám pomohou lépe porozumět podstatě toho, jak Bůh chce, aby byla vedena Jeho církev.
Další použitá metafora pro duchovního vedoucího je "otrok" nebo "služebník", což je překlad tří řeckých slov: DOULOS, HYPÉRETÉS a DIAKONOS. W.E. Vine píše:
Obecně řečeno, doulos představuje služebníka ve vztahu ke svému pánovi, hypéretés ve vztahu ke svému nadřízenému a diakonos ve vztahu ke své práci (Výkladový slovník novozákonních slov, s. 72).
Doulos
Doulos je nejčastěji překládáno jako služebník. Kenneth Wuest k tomu poznamenává:
Pavel nazývá Timotea a sebe služebníky Ježíše Krista (Fp 1,1). Toto ovšem není přesný překlad řecké věty. To by byli přirození služebníci. Použité slovo je doulos a znamená doslova, že jeden je připoutaný k druhému. Pavel byl spoután Ježíšem mocnými pouty lásky.
Znamená to také někoho, kdo se narodil jako otrok. Pavel se narodil jako otrok hříchu, ale jeho nové narození znamenalo, že byl spoután láskou a stal se služebníkem Ježíše Krista.
Znamená to také někoho, kdo může být ze vztahu s druhým vysvobozen pouze smrtí. Pavlův vztah k Satanovi byl zlomen jeho ztotožněním se s Kristem a Jeho smrtí. A tak je nyní ve vztahu s Ježíšem Kristem, ve vztahu, který nikdy neskončí, s Kristem, od něhož ho nic neoddělí - a Pavlův život je Kristus.
Jedná se také o někoho, kdo je pohlcen vůlí někoho jiného. Pavlova vůle byla do té doby podřízenů vůli Satana. Nyní je jeho vůle pohlcována nádhernou vůlí Boží.
Také to znamená někoho, kdo slouží druhým bez ohledu na své vlastní zájmy. Pavel sloužil Satanovi, ale bylo to k jeho vlastní škodě. Nyní slouží Pánu Ježíši s nebezpečnou bezstarostností - není zde místo pro jeho vlastní zájmy. (Wuest's Word Studies From the Greek New Testament, Vol. II, pp. 26-27).
Spoutaný služebník nemusí být nutně bez vážnosti nebo autority. Ježíš sám přijal podobu takového služebníka (Fp 2,7), čímž poskytl tu nejvyšší vážnost tomuto postavení. Colin Brown to komentuje slovy:
Jestliže chceme porozumět významu slova (doulos) v Novém zákoně, musíme se nejprve podívat na to, jak se na otroky dívala tehdejší společnost. To můžeme nalézt zejména v Ježíšových podobenstvích. Příležitostně zastávají otroci zodpovědné místo a mají určité pravomoci (Mt 24,45) ...
Vedle toho však - a především - ukazuje Nový zákon otroky jako zavrženíhodnou, nízkou třídu a toto použití slova doulos v podobenstvích Pána Ježíše nám popisuje vztah každého člověka k Bohu (The New International Dictionary of New Testament Theology, Vol. 3, p. 595).
Hypéretés
Řecké slovo hypéretés mluví o další charakteristice služebníka-vedoucího: o jeho vztahu k nadřízeným. Toto slovo je různě překládáno jako služebník, sluha a pomocník. Jedná se o následující místa:
Jan Marek pomáhal Pavlovi a Barnabášovi:
Pavel je povolán Ježíšem:
Apoštolská služba:
W.E. Vine definuje hypéretés jako:
Podveslař (hypo = pod, eretes = veslař), jako odvozené z lodnictví a námořníctví . . . proto toto slovo obsahuje důraz na jednání v podřízenosti pod autoritou někoho jiného (Výkladový slovník novozákonních slov, s. 72).
Rengstrof, píše v Teologickém slovníku k Novému zákonu (Sv. 8, s. 533):
Zvláštní znak slova hypéretés . . . je to, že ochotně naplňuje úkoly a cíle, které dostává od těch, kdo jsou nad ním. . . . proto je pravdou to, že hypéretés dělá nejlépe, když jedná jako veslař a následuje svého vedoucího, který není veslařem, ale který hledá to, co má veslař dělat - ale jen v případě, že veslo je mu svěřeno tím, kdo je nad ním. Jiné použití ukazuje, že se jedná o vztah služby, jejímž hlavním rysem je popis veslaře jako hypéretés (podveslaře).
Hypéretés není tím, kdo udává kurz, ale poddává se jiné autoritě, pro niž vykonává zvláštní práci - jako veslaři, kteří pracují společně podle příkazů kapitána na tom, aby se jejich loď plula co nejrychleji.
Vztažení této metafory na jednotlivé údy Kristova Těla nám přináší důraz na podřízenost Kristu, jenž je Hlavou Těla. Hypéretés, jako ten, kdo je pověřený dohledem nad druhými, služebník-vedoucí, musí věrně následovat Kristovy příkazy a předávat tyto příkazy těm, jež jsou mu svěřeni. Musí poslouchat a učit celou radu Boží (Sk 20,26-27).
Diakonos
Třetí řecké slovo pro otroka je diakonos, z něhož máme slovo diákon. Řecký kořen je diókó (diwkw), což znamená "spěchat, pronásledovat, usilovat o něco". V Novém zákoně je to:
Ježíš říká:
Každý křesťan slouží Kristu, ale diakonos, použitý pro duchovní vedení, zdůrazňuje tuto službu druhým. Pavel, Apollos, Epafras, a Tychikus jsou příkladem:
Diakonos slouží druhým jako služebník "nové smlouvy" (2 K 3,1-6), evangelia (Ef 3,1-10; Kol 7,21-23), a Božího Slova (Kol 1,15; 1 Tm 4,6). Stejně jako číšník u stolu musí přínášet jídlo z kuchyně až ke stolu bez toho, aby ho po cestě vyléval, tak také diakonos musí předávat Boží zjevení bez toho, aby ho cestou "ředil". Tento úkol se tak stává prioritou jeho služby a má své pevné místo v jeho životě (Sk 6,2-4).
Ze slov doulos, hupéretés a diakonos nám vyvstává obrázek duchovního vedoucího jako spoutaného služebníka, jehož nejvyšším cílem je naplňování Boží vůle ve svém životě. S výhledem na konec se podřizuje kontrole Ducha Svatého, naplňuje svou mysl počeními a istrukcemi z Písma a aktivně se podílí na přinášení Božího Slova druhým.
Další metaforou duchovního vedení je správce:
Proto ať nás všichni pokládají za služebníky Kristovy a správce Božích tajemství. Od správců se nežádá nic jiného, než aby byl každý shledán věrným. (1 K 4,1-2).
Řecké slovo přeložené v těchto pasážích jako správce je oikonomos, což je složené slovo a znamená "správce (manažer) domu (oikos, "dům, domácnost" a nemo, "spravovat, řídit"). Je to obraz toho,
kdo dohlíží na majetek druhých a spravuje ho. Není to jeho vlastní majetek, ale je mu svěřený do péče a vyžaduje od něj věrnost v plnění povinností.
V Lk 12,42-48 Ježíš poukazuje na důležitost věrnosti správců:
Pravý duchovní vedoucí je správce Božích tajemství (1 K 4,1). V Koloským 1,26 Pavel definuje toto tajemství jako teologickou pravdu, která "byla po věky a pokolení skrytá, avšak nyní byla zjevena jeho svatým." Uvádí příklad:
V širším slova smyslu je každý křesťan správce, jemuž Bůh svěřil něco nebo někoho: lidi, postavení, duchovní dary, atp. Ale ve zvláštním slova smyslu jsou duchovní vedoucí věrnými správci Božího
Slova (s obzvláštním důrazem na Nový zákon, v němž Bůh odhaluje své tajemství - viz 1 K 10,6).
Naší poslední metaforou je pastýř. Ježíš dává lidi jako dary církvi ke službě - pastýře a učitele k přípravě svatých k dílu služby, aby církev rostla a zrála v lásce a v pravdě. (Ef 4,11-16). Ve Skutcích 20,28 Pavel pověřuje efezské starší:
Petr k tomu přidává to, že starší jsou podpastýři Nejvyššího Pastýře, Krista, který je odmění nepomíjející korunou slávy, jestliže budou dohlížet na stádo pokorně a poctivě (1 Pt 5,1-4). Mají to činit tak, že budou stádo sytit (J 21,15-17; 2 Tm 4,1-2), chránit (Sk 20,28; 2 Tm 4,2-3), a vychovávat (vést ke zralosti) (Ef 4,11-16).
Na rozdíl od světského na sobě závislého a do sebe zahleděného tvrdého přirozeného vedení, jsou Boží vedoucí služebníci, správci a pastýři. Stejně jako těm, kteří naplňují toto velké povolání, zní i
Jeho lidu Boží přikázání:
Tento nejvyšší cíl bude zrealizován tehdy, až uslyšíme z úst nejvyššího Pastýře:
Několik hlavních principů
Několik klíčových postojů
Jeho vztah k Bohu
Jeho vztah ke stádu